PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

V prosinci jsme se rozloučili s nomádskými Kaškaji v Zagroských horách jižního Íránu s tím, že se zase vrátíme. A mysleli jsme to úplně vážně. Trvalo to jen pár měsíců, co přišel islámský svátek Eid al Fitr a s ním pár dnů volna a my už zase seděli v letadle do Širázu. Tentokrát s tím, že za tenhle výlet ještě stihneme i další významné iránské město – Isfahán. Tak nás teda čekal pekelně nabitý program.

Všechno jsem zorganizoval s naším kaškajským přítelem Mohamedem tak, abychom maximálně využili čas. Víza jsme si zařídili už dopředu, abychom zase nemuseli tvrdnout na letišti, čekajíce na laxní úředníky. Na tuhle cestu se k nám ještě přidal náš soused Daniel se svým synem Xanielem (neptejte se, proč to jméno ☺), který ho přijel navštívit z Austrálie. Bylo jasné, že mladého čeká zážitek, který jeho australští vrstevníci nebudou chápat. Kluci letěli do Širázu už o den dříve a udělali si tam klasickou turistiku. My s Maruškou dorazili den po nich.

Mohamed nás s kluky vyzvedl na letišti a hned jsme vyrazili směrem do hor. Mám dojem, že bylo nějakých 37 C, ale oproti Dubaji suchých. Takže to šlo. Po cestě rychlá občerstvovací zastávka u Mohameda doma. Měl miniaturní byt sestávající se z jedné místnosti na kraji města. Z našeho pohledu by šlo o poměrně nuzný příbytek, kde obývák také supluje roli kuchyně, ložnice a dětského pokoje. Přívítala nás jeho manželka a malý syn. Rozsadili jsme se na podlaze a nacpali se vynikajícím iránským chlebem, sýrem a zeleninkou. Teda takhle šťavnatá rajčata se jen tak nevidí. Také jsme vybalili nějaké dárky, které samozřejmě ohromně potěšily. Nůž Leatherman, baterky Maglite a čelovky. Prostě to, co nomádi v horách opravdu ocení. Něco jsme dali Mohamedovi, zbytek jsme nechali do hor pro ostatní.

Vyrazili jsme výpadovkou z města, lemovanou portréty kluků, co byli zabiti v iránsko-irácké válce. Za chvíli už jsme ale svištěli po dálnici vedoucí mezi vinicemi, kde se pěstuje slavná odrůda vinné révy Syrah. Jen škoda, že víno se tady z něj dělat nemůže. Alespoň ne legálně.

Na rozdíl od prosince tu teď bylo přece jen trochu zeleněji, i když dominantní barvou půdy a hor byla stále hnědá. Prostě taková polopoušť. S tím jak jsme stoupali, zeleně trochu přibývalo. V posledním městečku jsme nakoupili nějaké zásoby. Kuře na gril, jež nám chlápek v krámě za pár sekund rozsekal na malé špízové kousky sekáčkem na maso. Baterky do baterek, zeleninu a zásobu chleba. A pak už jsme jen sjeli ze silnice a vyjeli do hor.

Měli jsme docela spěch, protože už byl večer. „Nó, tak ještě budeme muset jít asi hodinu pěšky od auta. Já to ale zvládnu za půl, pokecám tady ještě rychle s příbuznými, co mají stan támhle. Tak běžte napřed.“ Všichni jsme mysleli a doufali, že si dělá srandu, ale nedělal. Zaparkovali jsme auto, naložili jsme batohy a zásoby a vydali se údolím dolů a pak pořádným krpálem na horu. Sice už jsme byli zhruba ve 3000 metrech výšky a byl večer, ale přece jen, pár kilo na zádech, léto na vrcholu a teploty s tím spojené nám daly slušně zabrat. Ke stanu „báby“, tj. táty, dědečka a vůbec skvělého chlapíka, který nás minule tak hostil, jsme dorazili už skoro za šera a pot z nás lil. K naší lítosti tam bába nebyl, protože zrovna ten den odjel do města, podívat se na nemocného syna.

Postaral se o nás jeho pomocník a za chvíli pak ještě dorazil Mohamedův bratranec s manželkou a dětmi, jenž měl stan o něco výše v kopci. My jsme si vybalili a rozložili se na koberce. Zapálil se oheň, rozsekané kuře se napíchalo na špízy a jen tak osolené hrubou solí se dalo na oheň. K tomu ještě grilovaná rajčata a brambory do popela. My vždycky vymýšlíme bůh ví jaké sofistikované způsoby nakládání masa, ale co naplat. Obyčejná sůl a nic jiného a chutná to přímo božsky. Všichni jsme se na to vrhli, jako bychom týden nejedli.

Tady je třeba říct, že tohle samozřejmě není zážitek pro lidi posedlé hygienou, zvyklé neustále používat antibakteriální mýdlo. Člověk neustále pije a jí z nádobí, které je sdílené s ostatními a které se myje v pramenu ledové vody popelem a to jen občas. Žádné chemické mycí prostředky tu člověk nevidí. K tomu je celé okolí přímo poseté kozími a ovčími bobky, protože to je kaškajské živobytí. Kaškajové prostě jdou ruku v ruce s přírodou a žijí způsobem, který by se mohl zdát, a on v podstatě je, blízký minulému století. Jednoduchý, ale přitom čistý a účelný. Paranoiu z nedostatku hygieny je nutné hodit za hlavu. Oni naopak čistotní jsou, samozřejmě ale v rámci svých omezených možností. Pro nás, městské rozmazlence, je to takový návrat ke kořenům. A je to fajn návrat. A nejpodstatnější na tom je, že z toho nikomu nic nikdy nebylo.

Tu noc jsme notně popíjeli čaj, kouřili vodní dýmku a já rozdal zbytek dárků. Přivezené baterky úplně nadchly. Čelovka se očekávaně stala hitem, stejně jako i pořádná policejní baterka Maglite. K tomu jsme ještě vybalili několik balení Ibubrufenu, o který nás Kaškajové prosili posledně. Z hrůzou jsme sledovali, jak se netrpělivě chystají, vrhnout se na zářící růžové tablety v očekávání nějakého okamžitého zdravotního zázraku či kouzla. „Nééé, to takhle nemůžeš jíst jenom tak. To je na bolest. To není jako že lék.“, vysvětlovali jsme. „A kolik jich můžu sníst najednou?“. „Hele, to se bere po jedný a maximálně 4 denně“, zoufale vysvětlovala Maruška dle příbalového letáku. No stejně nám bylo jasné, že jim ty pilulky moc dlouho nevydrží. Také nám bylo jasné, že příště už tohle nepřivezme. Koneckonců, by nás to ani nenapadlo, kdyby si o to přímo neřekli. Ale vzhledem k tomu, že nám to Mohamed několikrát připoměl, tak jsme vyhověli. Ale měli jsme poněkud černé svědomí.

Byl to zase fajn večer, Mohamed statečně překládal a my se i dost nasmáli. Vypili jsme při tom hektolitry čaje. Trochu jsme snili o tom, jaké by to bylo, mít s sebou „ohnivou vodu“. Ale Írán je Írán a ještě tak ty nebohé Kaškaje ničit alkoholem. Stačí už ty prášky na bolest. Po jedné ráno byl čas jít spát. Jak nám řekl Mohamed, tak Kaškajové normálně chodí spát už někdy kolem 9 večer. Obloha byla jako z nějaké romantické povídky. Černo černá, neponičená světlem blízké civilizace. A z té hluboké černé na nás dolů zářily miliardy hvězd. Mléčná dráha se táhla jako osvětlená dálnice z jednoho konce oblohy na druhý. Člověk pak chápe, že nomádi svoje hory milují, i když ten život tam je sakra tvrdý. Ulehali jsme jen tak pod plachtu, z obou stran otevřenou. Já zůstal úplně na kraji a pozoroval tu překrásnou oblohu a říkal si, jak skvělé je spát v tisícihvězdičkovém hotelu.

Noc byla vlahá, žádný mráz jako v prosinci. Do nočního ticha občas zaštěkal pes a zahýkal osel. Jen jsem myslel, že zaškrtím Dana, když mě vedle hlavy začal v 6.30 ráno vyzvánět budík na jeho mobilu. Už se rozednilo a já už jsem pak pořádně neusnul.

Den za chvíli začal na plno, slunce se začalo opírat, mouchy začaly nepříjemně dotírat a my se vyhrabali z pelechu. Trošku ranní hygieny u pramene horské vody. Pak snídaně sestávající z chleba, zeleniny, sýru a čerstvého kozího mléka. A pak jsme šli navštívit Mohamedova bratrance jež tábořil o něco výše v kopci. Maruška se tam setkala se svojí kamarádkou z minula, malou holčičkou Nedou. No to je prostě takový roztomilý kaškajský ďáblík. Asi něco jako Maruška za mlada, dovedl bych si představit. A tak to zase pokračovalo dále, kecali jsme, smáli se a pili hektolitry čaje, který se tady prostě pije vždy a všude. Kaškajové ho pijou tak, že dají kostku cukru mezi zuby, čaj vylijí na podtácek a z něho to prolévají do pusy přes ten cukr. Zajímavý způsob. Z knihy 4 z tanku a pes jsem pamatoval, že takto to dělali i Rusové.

Mezitím se zvědavá a neposedná Maruška vrhla na dojení koz. No, moc jí to nešlo, ale pár střiků se jí podařilo z těch nebohých zvířat vydolovat. Kozy zděšeně mečely, Maruška s nimi zápasila a do toho ječela: „Foť to, foť to“. Nevím, kdo při tom trpěl víc. Naši hostitelé ale zcela jistě utrpěli šok, když Maruščině pozornosti neunikl jeden ze psů, štěně, které se jen tak povalovalo v prachu, připoutáno řetězem.

Zde je nutno zmínit, že vztah Kaškajů ke psům je vyloženě pragmatický. Asi jako k nářadí. Rozhodně ne jako k mazlíčkům. I pro ně je pes nositelem nečistoty. Proto nevěřícně zírali, když se na oddychujího čtvernožce vrhla a začala se s ním divoce mazlit. „Ale dyť to je přece pe pe pe pes“, snažil se vyděšený Mohamed naznačit, že se mu to nezdá. Maruška drbala pejska kolem intimních míst a to už Mohamed nevydržel. „Hele, neblbni, dyť budeš nemocná. Musíš se jít umejt, ale pořádně“. Zkoprnělá Marie si v tu chvíli uvědomila svoje faux pas. Popel si na hlavu sypala jen obrazně. Zato si ho sypala na ruce, ve snaze zbavit se té „šílené“ nečistoty. Situace se uklidnila, ale bylo jasné, že Kaškajové si o tom budou ještě dlouho povídat

Byl čas příprav oběda a zpoza stanu se ozývalo přerývané kdákání. U Kaškajů to znamená to, že se chytne jedno z kuřat, jež běhají okolo, malým nožíkem (přesně takovým, jaký prodávají v IKEA) se mu uřízne hlava a začne se vařit. Čerstvější už ani být nemůže. Ta exekuce samozřejmě vypadá poněkud naturalisticky, ale zase, jak jinak by to člověk měl dělat, když se chce najíst? Opět jsme žasli nad tím, jak se dá z mála a jen tak na ohni uvařit tak dobrý oběd. Prostě kuře s omáčkou nad zlato. Snad jen to kuře nemuselo být tak hubené.

Po obědě jsme se začali pomalu pakovat. Čekal nás sestup a krkolomný výstup údolím v popoledním vedru. Nic lákavého. Šklebili jsme se v nepříjemném očekávání. Ale zachránil nás Mohamedův bratranec, respektive jeho osel, který nám to všechno odnesl na hřebetě. Zasloužil by medaily, nebo aspoň pořádnou hromadu čerstvé trávy. I tak to byla fuška a nahoru jsem vylezl zpocený, jako kdybych běžel maraton. Tak jsme se rozloučili s horami, naložili auto a vydali se pomalu zpět.

Pomalu proto, že Mohamed neustále někoho zdravil a u někoho se stavoval. Celá tahle oblast je jedna velká rodina a všude je aspoň jeden bratranec, strýček či děda. To je i v důsledku toho, že Kaškajové se běžně žení se svými sestřenicemi. Jedni jeho bratranci měli hromadu včelých úlů. „Jéééé, to musí být úplně přírodní med“, zasněně vzdychla Maruška. „Chcete nějakej?“, zeptal se Mohamed. Tak jsme se stavili a koupili od nich dvě kila, ať máme zásobičku a Kaškajové ať mají peníze na benzín a na baterky a na cokoliv ostatního. Dá se říci, že ovce, kozy, včely a do jisté míry i výroba koberců jsou jejich opravdovou a vlastně jedinou obživou. A je úžasné, že to tak funguje. Bez jakýchkoliv benefitů od vlády. Tihle lidé jsou prostě nezávislí na systému.

Cesta zpět do Širázu ale byla strašná. Celkem zabrala 5 hodin, protože všude byly šílené zácpy. Tím jak byl Eid a lidé měli volno, tak se všichni navečer vraceli do města. Bylo to o nervy a na hotel jsme dorazili až někdy kolem 8 hodiny. Tam už nás čekal Danielův kolega ze Širázského letiště, jenž nás měl vytáhnout někam na večeři. Fajn kluk, zcela jasně člen místní (zcela jistě undergroundové) gay komunity. Byla s ním docela sranda. Vyprávěl o životě v Širázu a jaké to je v práci na letišti. „To jsem tu měl teď nedávno nějakou babičku, která se hrozně vztekala a nechala si mě zavolat, že to prej musim vysvětlit. Jak jako, že když si koupila letenku, tak má teď nasedat do autobusu? Snažil jsem se jí vysvětlit, že to je ten autobus, co jí převeze k letadlu, ale furt si myslela, že kecám.“

Při placení se projevil typický rys iránské pohostinnosti. Oni vás prostě nenechají zaplatit. Situace se pak skoro blíží hádce, ale oni jsou neústupní, nedají vám šanci. Jednou jste hosti, tak jste hosti. Bylo to až trapné, že kluk který je vegetarián, platí svým hostům 4 kebaby. Kebaby, které teda byly absolutně vynikající. Furt nevím, jak to ti Íránci dělají, ale lepší jsem nikdy nejedl. Ještě jsme pak u staré pevnosti Karim Khan dali pár íránských sladkostí. Respektive museli jsme, protože Reza to vyžadoval. Byla skoro půlnoc a všude spousta lidí. Piknikovali nebo jen tak leželi v trávě a spali. „To jsou homelessové?“, zeptal se Dan. „Nené, to jsou normální týpci. Prostě rádi spí venku, když je takovýhle počasí. Jsou třeba z jinýho města a takhle ušetří za hotel“. My jsme zanedlouho zapadli do našeho guesthausu a spali spánkem hlubokým.