PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Na cestu tam dolů k protinožcům jsem čekal fakt dlouho. Furt jsem tam chtěl, ale přitom jsem to odkládal, protože to dá rozum, do Austrálie člověk může jet klidně i v důchodu. Je tam čisto, všechno tam funguje a ještě se tam člověk domluví anglicky (teda s tím jejich šíleným akcentem a za každým slovem „mate“). Nakonec to teda dopadlo tak, že v důchodu ještě nejsem, ale Austrálii už jsme viděli. Takže odškrtnuto. A že to stálo za to…

Zásadní příčinou naší cesty byli opět naši sousedé. Před pár měsíci jste tady mohli číst o jejich sladkých zásnubách na Maledivách. Tentokrát se rozhodli, že už do toho teda praští a nás neminula jejich pozvánka. Tak jsme si řekli, že bychom se na tu velkou slávu snad měli podívat. A protože člověk do Austrálie nelítá každý měsíc, rozhodli jsme se, jak se říká v Podkrkonoší, že přijedem pobejt. Vyžebral jsem 23 dní dovolené a začali jsme plánovat.

Austrálie je fakt stráááášně velká. Tak velká, že ty 3 týdny dovolené, které člověk ještě jakž takž může dostat, jsou stejně málo a člověk se musí sakra rozmyslet, jak s nimi naloží, aby z toho kontinentu aspoň něco zajímavého viděl. Původně jsem měl ještě naivní představu, že bychom mohli zvládnout i Nový Zéland, když už teda budeme v kraji, ale Maruška naštěstí radikálně zakročila. Ručně mi vysvětlila, že to je hloupost. Takže jsme začali dělat plán. Takový plán, aby se ty 3 týdny pořádně využily, ale abychom z toho neměli infarkt a aby to nestálo úplně šílený majlant. Ten to stejně bude stát vždycky, protože Austrálie rozhodně není levná… Když jsem si kupoval na benzínové pumpě láhev vody a chtěli za ní 5 dolarů, myslel jsem, že jsem špatně slyšel. Člověk se to pak naučí trochu vychytávat, stejně jako spoustu jiných věcí,  a kupovat vodu ve velkých nádržích.

Veselice se měla konat v Gold Coast, což je kousek od Brisbane, kam také lítá většina mezinárodních letů. Pak se člověk ovšem ještě musí dostat vlakem či busem přímo do Gold Coast. Nám se podařilo poslepovat let, který byl sice trošku kompikovanější, ale vyšel na velice solidní cenu, dal nám zastávku v Singapuru (kde jsme ještě také nikdy nebyli) a ještě jsme doletěli přímo do Gold Coast. A cestou zpět pak odlétali ze Sydney. Cenou za to byly přestupy a pár hodin navíc.

Plán vypadal následovně: Let Dubaj – Doha (Qatar) – Singapur – Gold Coast. V Gold Coastu si užít týden svatebního veselí, vystřízlivět a následně letět na sever Austrálie do města Cairns. Tam si půjčit obytnou dodávku a tou sjet během dvou týdnů cca 3000km až do Sydney. V Sydney vrátit dodávku, letět do Singapuru, tam strávit den a noc a pořádně se najíst a přes Doha se zase vrátit do Dubaje. Tak jsme to naplánovali a přesně tak jsme to i udělali.

Během plánovacího procesu jsme samozřejmě lovili rady na internetu a poslouchali rady Australanů. Nápad s dodávakou nás hned dostal a nutno říci, že jsme toho nelitovali ani na sekundu. Kromě ekonomického faktoru, kdy člověk ušetří za předražené hotely, případně hostely, které stojí pomalu jako hotely (přičemž dodávka samozřejmě také není levná), je to o svobodě a flexibilitě. Žádný hloupý check-in/check-out proces v hotelech, vybalování a balení, natož stavění stanu (i když to zní super romanticky). S dodávkou stačí zaparkovat v kempu, případně kdekoliv jinde a člověk se může rovnou natáhnout, udělat si kafe na plynovém sporáku a vytáhnout vychlazené pivko z ledničky. Prostě pohoda.

Tady pro zajímavost POROVNÁNÍ NÁKLADŮ na cestování dodávkou a spaní v kempech vs. autem a placení za hotely.

Doporučení na AUTOPŮJČOVNY: Drive Now, Wicked Campers

Doporučení na PLÁN CESTY.

Ta dodávková kultura je v Austrálii hrozně rozjetá a na silnicích a v kempech jich potkáte opravdu hodně. Nejrůznější typy a velikosti. Docela mě fascinovalo, jak to mají vychytané a z mála dovedou vykouzlit maximum. Nejlevnější možnost vlastně ani není dodávka, ale normální malá Toyota Yaris, která se dá půjčit s kitem, pomocí něhož si člověk každý večer staví stan, jehož podkladem je střecha auta. Tento kit existuje i pro terénní pick-upy, jež si půjčují lidé, kteří to myslí s off-roadem fakt vážně a chystají se do končin, kam se normálním autem nedostanete. K tomu se půjčuje i soustava solárních baterií, takže člověk dovede být opravdu dost nezávislý. V obou případech se leze nahoru na střechu do stanu po schůdcích. Docela bych se děsil situace, kdy člověk v noci po pár pivech potřebuje na záchod ☺

Proti tomu je klasická dodávka fakt komfort. Člověk si akorát musí zvyknout na to, že to je prostě dodávka se vším, co k tomu patří a zvyknout si na trochu jiný druh jízdy. My jsme naštěstí dostali dodávku s vysunovací střechou. Většina ostatních má tu střechu na pevno, což je asi dobré, když člověk cestuje ve 3 lidech, protože tam je udělané extra spaní, ale celé je to potom méně stabilní, hlučnější a víc to žere.

V neposlední řadě je třeba si zvyknout na řízení na levo. Naštěstí jsme vyžebrali automatickou převodovku a fakt to byla docela úleva, že člověk nemusí řešit řadicí páku v levé ruce. I tak jsem s tím měl co dělat a neustále jsem měl tendence sjíždět do příkopu, stírat místo blikání blinkry a párkrát jsem jen tak mimoděk skončil v protisměru. Mám ale dojem, že Australani jsou na podobné „případy“ zvyklí a vidět obytnou dodávku v protisměru u nich tak maximálně vyloudí pohrdlivý úsměšek: „Zas nějakej magor z Evropy“. A dlužno dodat, že oni fakt jezdí opatrně a strašne moc dodržují pravidla, zejména rychlost. To se nedalo úplně říct o nás, protože jezdit podle jejich limitů, tak se tam plácáme ještě dnes.

Na to jak je Austrálie ohromná, tak jen pár silnic má limit 120 km/h. Jinak je to většinou 100 nebo maximálně 110 km/h. K tomu ty silnice jsou dost malé, většinou jen dvouproudové, i když se jedná o hlavní tepnu. Ale budiž, i na hlavní tam v těch pustinách bývá provoz fakt malý. Co Čecha potěší je, že kvalita silnic je téměř podobná té naší, takže člověk nemusí mít ten komplex, co zažívá v Německu. A to si vemte, že v Austrálii nemají mrazy, které společně s korupcí devastují ty naše silnice. Tak já nevím, snad tam mají jen tu korupci? ☺

Nikdo moc nedoporučuje jezdit tam za tmy. Jenže ono se stmívá tak brzo, že opět, to bychom se snad ještě teď plácali v Austrálii. Jasné je, že je tam spousta divé zvěře. My teda měli ohromné štěstí, že se nám to nějak vyhnulo. Teda nejdřív jsme si mysleli, že máme smůlu. Furt jsme vyhlíželi ty klokany, jak budou hopkat kolem silnic. Ale ono nic. Žádný klokan. Teda žádný živý klokan. Zato těch, co se válelo kolem silnic a připomínalo sekanou, byly hromady. Jeden den jsme se je snažili počítat a když jsme ani ne za hodinu napočítali 20, tak jsme toho radši nechali. Už už jsme si začínali myslet, že to s těmi klokany v Austrálii je snad nějaký mýtus. Ale nakonec jsme přece jen dojeli do končin, kde člověk vidí klokany živé a hopkající okolo.

Tak to by byl takový malý logistický a praktický úvod a v dalších článcích budeme pokračovat dál už z cesty.