PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Ráno, vyspalí do růžova, opět na cestě. Naším cílem bylo městečko Nimbin. Vlastně jsme se tam už jednou, úplně na začátku, stavovali, ale to bylo jen tak na skok. Teď jsme tam hodlali strávit noc a trochu to tam prozkoumat. Důvod byl na snadě. Nimbin totiž není jen takové obyčejné městečko. Je to městečko, kde se dějí roztodivné věci. V rákosí to tam loupe, v barech to tam vyhrává The Doors a mlha tu voní zvláštním odérem.

To městečko totiž zamrzlo v šedesátých letech. Je to kolonie hippies celé Austrálie a pravděpodobně i celé jižní polokoule. A vůbec si to na nic nehraje. Tady se prostě stahují lidi, kteří vyznávají svůj hippie životní styl, se kterým by asi moc nezapadli někde jinde. Není tu žádný bordel a policie je tu tolerantnější než jinde a nad spoustou věcí blahosklonně přívírá očko.

Když jsme tam byli na skok poprvé na začátku našeho australského dobrodružství, zrovna tam byla nějaká slavnost a celé město byla jedna velká párty. Ač oblečeni velice obyčejně, stejně jsme tam byli jako pěst na oko. V podstatě jsme vypadali jako turističtí mastňáci, kteří přijeli na čumendu. Všichni tam totiž měli doma spíchlé oděvy, většinou z konopí, samá batikovaná pytlovina, kalhoty do zvonu. No prostě alternativa jako řemen.

Cestou do Nimbinu jsme se po dlouhé době vzdálili od moře. Leží totiž v horách a je trošku už ve vnitrozemí. Cestou jsme projížděli Brisbane, ale ani jsme nějak neměli touhu tam zastavit. Prostě velké město. Silnice se konečně zvětšila na čtyř až několikaproudovku a člověk měl pocit, že civilizace se blíží. Úplně z toho běhal mráz po zádech. To se naštěstí hned změnilo, když jsme vzali kýženou odbočku na Nimbin a opět jsme se ocitli na rustikálním venkově.

Třeba říct, že cesta do Nimbinu je jako žádná ze sta a vroubená je stromama. Klikatí se jako had. Ale je krásná. Prochází krajinou jak z obrázku. Samá zeleň, hory, potoky, prostě pastva pro oči. Jede se furt nahoru hezky do kopečka, až vás přivítá řádně halucinogenní cedule s názvem města. Ani nevím v jaké nadmořské výšce Nimbin je, ale když jsme v campu vylezli z auta, byla tam docela zima a my se oblíkali do všeho, co jsme měli po ruce. Akorát jsme dávali pozor, aby jsme si na vrch oblékli to nejhorší, co máme, abychom konečně trochu zapadli mezi místní.

Teď jsme ale přijeli během týdne a Nimbin byl stejně zdechlý jako ostatní australská města a městečka. Snad jen s výjímkou pár hipízáckých míst, kde vlasatí fousáči pili pivo a venku pokuřovali cigára a trávu. Byla tam spousta obchodů s těmi největšími bizarnostmi, kde se 90% věcí točilo kolem konopí. Ale stejně, s naší první návštěvou se to nedalo srovnávat. Teď tu byl prostě klid. Ale co, najedli jsme se, napili, trochu prošli a usedli v kavárně. Tam se člověk cítil jako v muzikálu Vlasy. Všichni zhulení, lenonky, zvonáče. Byl tam nějaký aboridžinec, který byl tak zmaštěný, že člověk nevěděl, co si o něm myslet. Vypadal vlastně docela zle, ale naštěstí to snad byl neškodný blázen.

Cestou do campu, když jsme procházeli ztichlým Nimbinem, nám drkotaly zuby. Byla fakt zima. Taková zima, co už jsme dlouho nezažili. Naštěstí místní hospoda byla kombinovaná s bottle shopem, tak jsme ještě nabrali láhev whisky, jež dodá teplo do žaludku i do žil. Tu noc jsme ani nevysouvali střechu v dodávce a hezky jsme se schoulili do klubka. A nakonec se jako vždy spalo báječně.

Ráno bylo, jak se dalo čekat, frišné. Ale perfektní bylo to, že nás čekala jen krátká cesta zpátky k moři do Byron Bay, kde jsme hodlali strávit další den. Cesta z Nimbinu byla stejně hezká jako tam. I přesto, že jsme teď zvolili jinou trasu. Chtěli jsme po cestě mrknout na vodopády, jež se zovou Protesters falls. Nevím, co si o tom jménu myslet. Jestli to jsou jako protestantské vodopády? Těžko říct, ale stačí vlatně mrknout sem. Zdá se tedy, že to jméno bylo dáno relativně nedávno, kdy skupina 300 protestujících zachránila tohle místo před nájezdy dřevařů. Ti chtěli, jak už to tak bývá, všechno kolem vykácet a zničit.

Trošku jsem se děsil, aby se nejednalo o podobný zážitek jako z předchozích vodopádů, kde jsme málem vypustili duši. Teda aspoň já. Proto jsem se třikrát ujistil, že trasa vede dolů k vodopádům a ne nahoru. Byla to vlastně fajn procházka trošku džunglopralesovitým porostem. Žádní hadi, pavouci, pijavice či podobná jedovatá a kousavá havěť nás nenapadla a vodopád sám o sobě byl fajn. Všude byly hrozné výstrahy, aby někoho nenapadlo, se tam koupat. To nás ani nemuselo napadnout, protože sprcha z padající vody byla vydatná dost.