PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Co vlastně my Češi víme o Vietnamu? Vlastně nic moc, na to kolik jich u nás žije. Jasně, známe počeštělé Vietnamce z Čech, dříče co se pracují od nevidim do nevidim a neustále se usmívají. Víme něco málo o vietnamské válce a taky to, že Vietnam je socialistická země. Jo, a taky v létě nosíme vietnamky ☺ Jenže těm už mladá generace spíš říká žabky či flip-flopy. A v poslední době (konečně) začaly vyrůstat úžasné vietnamské restaurace a bistra s polévkou pho.

Je jasné, že se toho najde víc, mnohem víc. Ale i já, člověk poměrně zcestovalý, jsem se před odletem přistihl, že toho fakt moc nevím. Měli jsme jen necelé čtyři dny, tzn. fakt málo. Už proto bylo nutné udělat nějaký plán, zarezervovat místa a hlavně se dohodnout v 6ti členné skupině, co vlastně chceme dělat. Z myšlenky letět interním letem na sever od Saigonu, jinak také Ho-Či-Minova města, sešlo, protože zabíjet ještě více času na letišti, by byl fakt nesmysl. Takže na konec vyhrál Saigon a Mekong delta (delta řeky Mekong).

Přes Airbnb jsme zarezervovali baráček v centru Saigonu. Přes booking.com pak hotel v deltě Mekongu. Po internetu jsme si také nechali vystavit zvací dopis, díky kterému jsme měli dostat vízum přímo na letišti. A také jsme bookli tzv. foodtrail v Saigonu, což by se dalo přeložit něco jako „cesta jídla“. A Emirates nás pak 7mi hodinovým letem dopravily až na místo.

Už při výlezu z letadla, letmým pohledem kolem sebe, jsem byl překvapen, že to ta tady nebude žádná divočina, ale dost civilizovaná a fungující krajina. Proces získání víza na letišti byl trošku dlouhý, ale víceméně organizovaný (alespoň oproti tomu martyriu, co jsme zažívali v Iránu). Při čekání ve frontě nás Daniel překvapil slovy: „Kde je vlastně můj pas?“. Převrátil všechny kapsy naruby a kde nic tu nic. Ehm, to jsme teda byli jsme nadšeni. Po zmobilizování všech dostupných institucí mu ho přinesli z letadla i s peněženkou, o které ani nevěděl, že ji tam zapoměl také.

Víza jsme pak už dostali bez problémů. Z letiště se nás taxikář nejprve pokoušel hrubě natáhnut, cca 6x dráž zmetek jeden, ale my se nedali a našli jiného. Daniel ho seřval nepublikovatelnými slovy, kterým ten šmejd stejně ani nerozuměl. Každopádně se píše, že ve Vietnamu se nedávají najevo emoce. Ehm, tak bychom sem asi úplně nezapadli ☺

Podle mapky jsme poměrně snadno našli náš domeček, skrytý v jedné pidiuličce Saigonského centra. Nově zrekonstruovaný, čistý, uzoučký, tří patrový – co patro, to pokojík s koupelnou. Prostě akorát pro nás. Složili jsme bagáž a okamžitě vyrazili do teď už poměrně ztichlých ulic města. Přece jen bylo 23.00. Ale i tak se ještě v pár místech vařilo a tak jsme hned zapadli do nejbližšího občerstvení. Bylo to jednoduché – měli jen slavnou polévku pho, nic víc. A to buď s masem nebo jen zeleninou. My jsme šli na pho-bo, to znamená s masem.

To místo vypadalo fakt nic moc, někteří z nás měli vážné starosti, jak stráví (snad ne na záchodě) zbytek „zájezdu“. Ale jak už to bývá, tak tyhle místa jsou nakonec nejlepší. V ohromném kotli tam už celý den bublal vývar a my jsme takhle hezky na konci dne dostali opravdový smrťák – v pozitivním slova smyslu. Ta polévka byla prostě úžasná. V Čechách ji také dělají super, v Dubaji je také vynikající, ale ta opravdová saigonská je ještě někde jinde. Prostě bomba. Cestou jsme domů jsme v jednom krámku koupili pár místních piv, svlažili svoje hrdla a jak krásně se pak spalo.

Ráno jsme dali bagetu a džus v jedné ze saigonským bagetáren. Po cestě jsme okukovali stánky s masem, které bylo vystavené jen tak venku ve 30 C, ale očividně to nikomu problémy nedělalo. No, maso má být uleželé, že? Možná to zní zvláštně a nečekaně, ale bagety ve Vietnamu fakt jedou. Je to jedno z dědictví francouzské kolonizace a najdete je skoro všude. Staly se součástí vietnamské kuchyně a jedí se ke všemu. A jsou samozřejmě vynikající. To samé platí i o kávě. Místní robusta je opravdu chutná a zde se typicky servíruje s mlékem.

Po snídani jsme vyrazili do víru velkoměsta. Nejdříve na místní hlavní poštu, kteréž budova je atrakcí sama o sobě. Všechno pro nás bylo v pěší vzdálenosti, tak jsme aspoň trošku viděli o čem ten Saigon je. Takže je třeba říct, že Saigon je prostě docela moderní fungující město, které vypadá dost příjemně na život. Hodně zeleně, spousta různých obchodů s jídlem, čerstvou zeleninou, spousta malých jídáren, kde se člověk za pár šupů nají. Lidi příjemní, žádný stres.

Jediná, pro Evropana nezvyklá věc, je tak jako v každém asijském městě ta šílená záplava motorek a skůtrů, které jsou prostě všude. A s tím samozřejmě přichází i hluk a smrad z výfuků. A také občasné šoky, kdy po chodníku kolem vás někdo prosviští. Ale jinak vše OK. Lidi respektují semafory a zácpy jsou normální jako všude.

Další méně obvyklá věc jsou symboly socialismu v ulicích. Hvězdy, srpy, kladiva. Ale tady vypadá spíš jako vtip. Kdo zažil socialismus u nás, tak to má tak nějak zažité s šedí a minimálním výběrem čehokoliv. Tak to tady rozhodně ne. Soukromé podnikání tu jede o 106 a člověka by fakt nenapadlo, že Vietnam je stále ještě socialistická země.

Budova pošty je impozantní struktura postavená v koloniálním stylu. Nakoupili jsme tam pohledy a známky a Daniel se stavil na pokec za svým „známým“. Staříkem, který je bývalý zaměstnanec pošty a práce na poště mu tak zalezla pod kůži, že i teď v důchodu tam chodí každý den a vypomáhá, kde se dá. Když byl Dan v Saigonu někdy před 2mi roky, tak už tehdy tam s dědečkem mluvil.

A pak jsme pokračovali do Muzea Vietnamské války. Tak já, jako čtenář časopisu Válka bych tam v pohodě strávil celý den, jenže polední pauza ve 12.00 nás donutila zkondenzovat naši návštěvu do jedné hodiny. No, nebylo to ono. Snad se kvůli tomu budu muset ještě vrátit. Expozice byly zajímavé a takhle jsem to bohužel jen rychle proletěl, aniž bych měl čas, číst si nějaké doprovodné texty. Velká škoda.

Když oni pauzu na oběd, tak my taky. Vydali jsme se do proslulé restaurace Propaganda, kde jsem měl sraz s bývalou kolegyní Janou, která v Saigonu žije. Proganda byla náležitě propagandisticky vyzdobená, některé malby v nás vzbouzely údiv a nadšení. Stejně tak i jídlo, které bylo absolutně vynikající. A v neposlední řadě i kvasnicové pivo z místního minipivovaru. A k tomu všemu skvělý pokec s Janou, která nás zasvětila do místního života. Úplně jsem jí záviděl, že tu žije.

S plnými žaludky jsme se pak vydali do budhistického chrámu. Cesta byla dlouhá a tak jsme se cestou stavili na kafe. Jako fakt tady mají roztomilá místa, třeba tahle kavárnička. Industriální ale velice vkusný design, všude kočky, vynikající káva a celková pohoda. Prostě se mi tu líbí.

Chrám byl pak klasika, co člověk vidí i všude jinde. Různí bůžci a bohové a nad nimi se bohorovně tyčí Budha. Spousta vonících tyčinek, spiritualita, že by se dala krájet a mezi tím lahve od limonád. Bloumali jsme nad tím, jestli ty limonády měly být oběti bohům. Těžko říct…

Domů jsme pak šli pořádný kus podél řeky a už docela s jazyky na vestě. Naplno jsme si „užívali“ poněkud bláznivé saigonské dopravy. Motorky a skůtry mi začali připomínat hejna vos, která útočí na každičký volný kousek silnice. K tomu dojmu přispíval i design těchto ďábelských strojů. Fakt jak vosy. „Já bych si dal masáž“, zavyl jsem. K tomu se hned i přidala Maruška, kterou člověk nemusí k tomuhle nikdy přemlouvat. Šli jsme a šli a masáž nikde.

Až když už jsme byli skoro doma, tak ejhle, vykoukl na nás masážní salón. Vynikající, čistý, vyvoňený. Vzali nás všech šest a bylo to skvělé. Já jsem při tom několikrát blahem usnul, až se moje chrápání rozléhalo celým salónem a masérka mě decentně budila. „You like too much sir“. Nejhůř z toho vyšel Dan, který si z nějakého důvodu dal proceduru čištění uší. Nevím, jak moc ji potřeboval, ale myslím, že masáž byla 100 krát příjemnější. Když vylezl ven, tak se podivně šklebil a nevypadal úplně odpočinutě. Bůh ví, co mu tam dělali. Ale aspoň už snad nemá v uších brambory ☺

Náš nabitý program už potom nedovoloval moc odpočinku. Doběhli jsme domů, jen tak tak se převlíknuli a už opět letět dál. Čekal nás zlatý hřeb Saigonu – food trail, nebo-li česky něco jako cesta jídla, jakýsi výlet do těch nejkulinářštějších koutů saigonu. Vyzvedla nás skupinka holek na mopedech, nasadily nám helmy a hurá objevovat ty vyhlášené kulinářské poklady Saigonu.

Dobré bylo, že to nebyly žádné turistické luxusní restaurace. Jednalo se o normální stánky s jídlem, kde jedí běžní Vietnamci. Měli to všechno perfektně zorganizované, že ani v saigonském dopravním chaosu se nám nestalo, aby jsme jeden druhého ztratili. Už ta cesta vzadu na mopedu byla zážitkem. Nejdříve trošku adrenalin, ale člověk si hodně rychle zvykl.

Jídlo bylo ve všech případech i ohledech skvělé. Dali jsme sérii, na různých místech, jež zahrnovala krabí polévky, špízy s různými masy, klasické polévky pho, rýže atd. atd. Servis byl vynikající – do konce do té míry, že holky nám kraby vypreparovaly tak, že jsme už potom baštili jen masíčko. To bylo fakt dobré, protože já bych si to jinak nevychutnal. Nejsem zrovna „preparátorský“ typ. Taky jsme si v jednom místě zkoušeli, jaká to je, vařit po vietnamsku. A jak nám to panečku šlo. No ve finále to všechno bylo dost jídla, ale ne zas tak moc, aby nám bylo blbě. Nicméně ještě nás čekalo něco, čemu holky vietnamský říkali challenge – tzn. výzva.

A to tedy byla. V předposledním místě podávali vyhlášenou místní specialitu a to kachní vejce. Jenže ty nebyly jen tak obyčejné, to by pak nebyla ta „challenge“. Vejce už byla v pokročilém stadiu vývinu a byla v nich embrya. Jasně viditelný malý ptáček, kostičky, formující se opeření, pařátky, zobáček, no radost pohledět.

Měl jsem chuť zkusit všechno, aspoň si ďobnout. Ale tady jsem selhal. I z toho pidiďobance se mi tak obracel žaludek, že jsem se málem poblil. Ovšem ne tak Maruška. Ta se do toho z gustem dala a dnes sice tvrdí, že prý jen žloutek, ale já nevim ☺ Každopádně respekt, že to zvládla aspoň trochu, jako jediná z nás. Zachovala čest naší grupy. A získala si respekt u holek vietnamských.

Obrázky  pak posílal neteři, jež má moc dobrou kamarádku původem z Vietnamu, ale žijící od narození v Čechách. Když jí ty fotky ukazovala, tak se kamarádka oblizovala slastí – „mňam, to je ta nejlepší pochoutka“. No, nějak nám to úplně nedošlo.

Po této megažranici jsme se nechali vyložit u jednoho slavného hudební klubu – Acustic. Hrála živá kapela, jejíž složení se neustále měnilo, podle toho co zrovna hráli. Byly to samé coververze známých písní, ale bylo to docela zábavné a často snad i povedené. Pár pivek tady a spát, protože nás čekal další hodně perný a nabitý den.