PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Legenda jménem Ravi

Tak tohle místo už se stalo v Dubaji legendární. A pro mě to byla čistá náhoda, že jsem ho našel hned na samém začátku. Přestěhoval jsem se tehdy do Dubaje a trávil první týdny sám v hotelu Conrad na Sheikh Zaied Road. Z 30. patra jsem rozpačitě pozoroval život okolo a nějak jsem se v tom nemohl najít. Byl jsem tehdy z Dubaje docela nesvůj.

Neměl jsem na nic čas, protože jsem býval dlouho v práci, ale stále jsem srovnával Dubaj s Kuvajtem, kde jsem před pár lety žil. Teď už bych přemýšlel jinak, ale v tom tehdejším srovnání mi Kuvajt připadal mnohem lepší, přátelštější, autentičtější. Ve finále mi to vycházelo tak, že jediná dobrá věc na Dubaji, pouze v kontextu regionu ovšem, je to že si tady člověk může jít do baru na pivo. Všechno ostatní stojí za prd, všechno je umělé, falešné, předražené, duch Arábie je ubit dolary, jakákoli exotika je převálcována expaty a konzumní způsob života se může směle měřit s tím americkým.

Z mého pokoje jsem měl výhled na ty nablýskané mrakodrapy na Sheikh Zaied Road a vůbec jsem neměl sebemenší chuť se tam po práci projít, protože tam prostě bylo pusto a prázdno. Když jsem se pak jednou rozhlížel z druhé strany hotelu, všiml jsem si, že druhým směrem je shluk nízkých baráčků, které vypadaly tak trochu jako ghetto a za nimi je moře. “No fajn, že by snad normální svět”, řekl jsem si a vydal se na večerní procházku.

V říjnu bylo ještě furt docela teplo a tak jsem zpocen prokličkoval skrze garáže, parkoviště a nějaké komplexy, až jsem se dostal do centra čtvrti Satwa. “Tak to je konečně ono”, zaplesal jsem. Tady se člověk konečně cítil jako v Orientu. Nízké, poněkud omšelé baráky, zdravý chaos, hluk a šrumec, stovky obchůdků, neonových světel a malých restaurací a hlavně zdravý uliční život. Všude bylo plno lidí, jen v podstatě žádní Emiráťani a Evropani. Hlavně Filipínci, Pákistánci, Indové, Egypťani a další.

Tak jsem se chvíli procházel a okukoval, co kde je, až mi z toho začalo kručet v břiše. Klasika ☺ Je nepsané pravidlo, že místa kde je hodně lidí, jsou obyčejně dobrá, protože proto tam ty lidi prostě jsou. A jak tak koukám okolo, vidím bílozelenou restauraci, která je pěkně nacpaná a světě div se, kromě všech možných národů tam jsou i Emiráťani a Evropani.

Pohled do menu také potěšil. Více než solidní výběr pakistánské kuchyně za ještě solidnější ceny. To co jinde stojí 60 dirhamů tady stojí 20. Interiér byl prostě takový pakistánský. Tady se nevysedává, tady se pouze jí. Tzn. funkční a jednoduchý. Dal jsem si tehdy  butter chicken, to si ještě perfektně pamatuju, a byl jsem velice potěšen. S plným žaludkem jsem se vydal zpět do hotelu a po cestě si ještě v jedné kafeterii koupil báječnou Shawarmu. “Tak do Satwy se zase brzy vrátím”, pomyslel jsem si, ale nějak jsem potom už zase neměl čas.

No a pak se za mnou přistěhovala moje Maruška. Její prvotní pocity z Dubaje byly přinejmenším jako ty moje, ale mám dojem že spíš asi tak na pátou. Ve snaze ji trochu povzbudit a rozveselit a dát jí pocit exotiky jsem si vzpoměl na Satwu. “Hele, pojď, půjdem někam, kde to vypadá spíš jako v Indii než v Dubaji, ale zato to tam žije. A najíme se tam něčeho pálivýho. Jako fakt nic nóbl, ale fakt to tam chutná dobře”. A tak jsme šli.

Bílozelenou restauraci jsem našel docela bez problémů a teď už jsem si zapamatoval, že se jmenuje Ravi. Trošku jsem se bál, aby mě Maruška nesepsula za to, do jaké špeluňky ji to tahám. V Dubaji si člověk rychle zvykne na luxus a ještě rychleji odvykne umělohmotným židličkám, igelitovým ubrusům a omšelým toaletám. Ale bylo to naopak. Doporučil jsem osvědčené butter chicken a Maruščina reakce byla vypovídající: “Mňam!”, použila svoje zřejmě nejoblíbenější slovo (I když ona na to vůbec nevypadá).

No a od té doby tam chodíme pravidelně, nejméně jednou za měsíc. Vodíme tam všechny hosty a všichni si to nemůžou vynachválit. Ať už butter chicken nebo chicken handi nebo kebab Bihari či chicken tikka boti nebo dal fry. Všechno jsou to vyloženě delikátní záležitosti. No a taky už víme, že Ravi je dubajský pojem. Zkuste si to někdy dát do Googlu nebo se podívat do Lonely Planet. Už chápu, proč tam chodí tolik cizinců. Obdivuji majitele, že ještě nepodlehli pokušení a nezvýšili ceny. Každopádně doufám, že Ravi v Satwě ještě dlouho bude takové, jaké je. To znamená opravdové, autentické, živé a hlavně hrozně moc chutné!

(Ravi má ještě jednu novější lokaci ve čtvrti Karama, ale ač už jsem kolem projížděl tisíckrát, vždy jím v tom v Satwě. A o něm se říká, že je prostě lepší.)