PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

RAK nemá s raky, ani s Rakovníkem a naštěstí ani s rakovinou nic společného. RAK je zkratka emirátu Ras al Khaimah, který leží na severovýchodě SAE a hraničí s Musandanem, územím které patří Ománu. RAK má pouště, hory, údolí, i hezké pobřeží s dlouhými plážemi. RAK je také v místním kontextu známý mizernými silnicemi, které ovšem v českém kontextu daleko přesahují běžný standard.

Pro nás je RAK taková cesta z města do trochu opravdovější arabárny. Je tu pár vesnic a osad, které stále ještě mají takový ten divočejší nádech. Ne snad ve smyslu bezpečí či nebezpečí, ale spíš že to všechno není tak uspořádané a nablýskané jako ve značně zkomercionalizované Dubaji. To se týká i hlavního města Ras Al Khaimah. I zde, spíš než na nemastnou neslanou frančízu nějakého globálního fast-foodu, narazíte na spoustu malých indických a arabských jídáren s bezkonkurenčně nejlepším a nejlevnějším byriani. Výborné je, že po 6ti proudé dánici vedoucí z Dubaje se sem dostanete za slabou hodinku.

A my jsme se teda poslední lednový víkend rozhodli využít báječného zimního počasí a trošku osvěžit mysl. Z Dubaje jsme vyrazili až po poledni s tím, že když najdeme dobré místo na camping, zůstaneme přes noc, jinak pojedeme domů. Ve Waitrose jsme nakoupili báječné jihoafrické vepřové klobásy boerewurst a rakouské kessekrainery, sbalili láhev vína a takto vybaveni jsme bez strachu, že umřeme hlady a žízní, vyrazili. Za hodinu už jsme míjeli báječný hotel Cove Rotana, kde jsme nedávno strávili krásný víkend, projeli jsme městem a dostali se na ty vyhlášené špatné silnice. No, ony fakt tak špatné nejsou…

Naším cílem bylo pohoří Jebel Al Jais. Den před tím jsem se ptal emirátského kolegy, který je původem právě z RAK, jak se tam dostat a jaké to tam je. “Nó, víš, já tam byl naposledy asi tak před 15ti lety”, povídá Ahmed. “To tam ještě nevedla pořádná silnice, teď už prý vede skoro až nahoru, co jsem slyšel”. “To tam jako normálně nejezdíte, jen tak do hor, co máte za barákem, se prostě projít a protáhnout”, já na to. “Vždyť víš, jak to my Arabové máme. My na nějaký chození venku moc nejsme. Pro nás je hlavní klid a soukromí.” Zakroutil jsem nevěřícně hlavou. “Ale buď připravenej, že tam bude fááákt hodně lidí”, pokračoval. Teď už jsem úplně kroutil hlavou. “V horách? No snad to nebude tak dramatický, co?”, povídám. “Uvidíš…”

Byl jsem každopádně překvapen, že na malé silnici je docela provoz. Byl krásný den a lidé asi tak trochu výletili. Vjeli jsme do oblasti Wadi Bih a z kruhového objezdu vyrazili směr Jebel al Jais. No, doprava začala houstnout. Podél silnice se začalo objevovat spousta lidí, co jen tak zaparkovalo, rozbalilo gril a dělali si piknik. Byli to samí Indové. Nechápu, že je může bavit sedět jen tak vedle rušné silnice a lepit se jeden na druhého. Stoupali jsme výš a výš a lidí a aut přibývalo. Všechny parkoviště totálně zaplněné. Díky všudypřítomným cedulím vyhrožujících masitými pokutami za neuklizený odpad, byl aspoň všude docela pořádek. Pohled do ohromného údolí z vrcholu hory byl skutečně impozantní, ale těch lidí okolo mohlo být tak několik tisíc. Taková malá Indie. Camping tady vůbec nepřipadal v úvahu. No jo, Ahmed měl pravdu…

Tak jsme zase sjeli dolu a protože už byl podvečer, začali jsme rychle hledat nějakou vhodnou alternativu. A štěstí se na nás usmálo – našli jsme odbočku ze silnice, která vedla kamenitou polopouští k úpatí hor. Jaká to krása. Tady byl klid a dokonce i dřevo na rozdělání ohně se našlo. Postavili jsme stan, zatopili a za chvíli už voněly klobásy. S přicházející nocí se trochu ochladilo, ale nebylo to tak hrozné. Co ale bylo naprosto úžasné, bylo nebe plné hvězd nad námi. Až jsme se nakonec rozhodli vytáhnout matraci ze stanu a spát jen tak pod širákem. Jako v million hvězdičkovém hotelu.

Ráno jsme se probudili do krásného dne. Rozdělali oheň, uvařili kafe a upekli ještě jednu ranní klobásu a začali balit. Do toho se na nás přišel podívat stařík, kterému tato půda patřila, nebo zde přinejmenším měl svoje kozy. Přišel jen tak v domácí dlouhé košili a neuměl ani slovo anglicky. Tak jsem mu mojí mizernou arabštinou vysvětlil, ať se nebojí, že tady po nás nezbyde ani smítko. Pochopil jsem totiž, že mu šlo o to, abychom tu nenechali nějaké jídlo, že to pak jedí jeho kozy a je jim z toho chudinkám zle. Nakonec nám ještě nabídl, že se k němu můžeme jít umýt a najíst. To jsme s díky odmítli. Ale prostě… typicky arabské, přinejmenším tady na Arabském poloostrově. Lidi zde jsou prostě pohostinní.

Cestou zpět do Dubaje jsme se ještě stavili na pevnůstce Dhaya Fort, jež z kopce na kterém leží, nabízí krásný pohled do okolí. Někdy v 18. století jí prý dobývali Angličané. Mizerové jedni… Pokud se u toho zapotili jako my, tak dobře jim tak ☺