PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Kdybyste tak náhodou měli pocit, že naopak chcete být sami, nechte plavat Zelené údolí. Bude tam na vás číhat bodrý hajný Horyna a se samotou bude utrum. Radím vám, vydejte se radši, cestou necestou, do Liwy. Kromě toho, že si tam najdete místo, kde budete FAKT sami, ještě můžete mít pocit, že jste třeba na Marsu. A taky si tam můžete opíct buřta beze strachu, že něco kolem zapálíte (jak se to nám Čechům občas stává: odkaz ZDE ) . A to už docela stojí za to.

Když jedeme směr Liwa, tak máme před očima poušť, pořádnou poušť, na kterou se vždycky tak těšíme. Ta poušt je součástí ohromného území mezi SAE, Saúdskou Arábií a Ománem pokrytého, kromě pár oáz, jen a jen pískem. Tomuto území se říká Rub Al Khali, v angličtině Empty quarter, což doslova znamená „Prázdná čtvrť“ a je po Sahaře druhou největší pouští na světě vůbec. Táhne se zde velice nejasná hranice mezi státy a jednou z těch pár oáz je i oáza Liwa ležící na okraji Rub Al Khali. Liwa se sestává z pár beduínských vesnic a pochází odtud i kmen Al Nahyan, z kterého vzešli panovníci Emirátu Abu Dhabi.

Kromě panovníků odsud pochází i docela dost čerstvé zeleniny, kterou lze koupit v Dubaji a o které je možno říci, že je lokální. Člověk z ní má hned lepší pocit. Sice nevypadá tak perfektně jako rajčata, papriky a okurky dovezené z Holandska a Austrálie, ale chutnají dobře a nemusely cestovat X hodin letadlem. A v neposlední řadě stojí mnohem méně – pro zajímavost, kilo holandských rajčat přijde bratru na 140Kč, přičemž ty místní stojí kolem 20Kč. Je to fakt zajímavý pohled, když člověk uhání tou pouští a najednou se na písku otevřou zelené plochy polí, stohy slámy a skleníky.

Hlavní osadou, či městem, tady je Mezaira a jak by člověk čekal, lišky (pouštní) tu dávají dobrou noc. Jsou tu dva opravdu luxusní hotely pro ty, co si chtějí užít pouštní atmosféry s 5 pěti hvězdičkami a z pohodlné postele. Kromě toho je tu pár obchodů, kde se dají koupit poslední zásoby a natankovat. Pak už silnice vede jen pouští a pouští. Celý rok se tu vlastně nic neděje, kromě obskurně znějícího Festivalu datlí. No, prostě tu pěstují datle.

Takže v Mezaira se natankuje plná a dokoupí nějaká voda a jedeme. Hned za městem už to všechno začíná – žluto-oranžový písek a duny. A ty duny nejsou jen tak ledajaké. Je tady i duna Tal Mireb, která je se svými 300 metry prý nejvyšší na světě. Možná to zní jako: „A co jako? Písek a duny?“, jenže ten pocit z nekonečné pousté krajiny, kterou se tahne jedna silnice a jinak nic, je naprosto úchvatný. Vítr si jemně pofukuje s pískem a obrušuje nebo naopak tvaruje hrany dun a písečných hřebenů. Do toho se někde v dáli kymácí pár velbloudů odnikud nikam. Úplně vzpomínám na první návštěvu, kdy jsme jako na povel vyskákali z auta a jako blázni se rozběhli pískem. …ono nás to tehdy brzo přešlo, protože běžet naboso rozžhaveným pískem a ještě se v něm bořit, není zase takový šlágr.

Pokud chce člověk z tohodle zážitku něco fakt mít a ne jenom koukat, tak je třeba zajet do pouště. A k tomu je potřeba mít alespoň dvě terénní auta (jet jedním je přece jen docela hazard), lopatu a ideálně i něco, co se dá dát pod kola, když se auto začne zahrabávat. Docela dobře poslouží i dřevo, které se ve městě prodává za nekřesťanskou cenu. Máme s tím zkušenost. Akorát že občas se při vyhrabávání auta ten dřevěný podklad – poklad zahrabe tak hluboko, že už ho pak nejde v tom písku najít. A pak není čím topit – i když i na to už také máme recept.

Pět hvězdiček pod hvězdami

Takže zajet do pouště, jenže jak na to, že? Ono to nejde, jen tak tam prostě zajet. Beduíni by to možná zvládli, protože to se svými moderními koráby pouště značek Toyota Land Cruiser nebo Nissan Patrol, které vyměnili za velbloudy, fakt umí, ale my smrtelníci z Evropy to radši zkoušet nebudeme. Je třeba najít nějaké vyjeté koleje a těmi se pustit do písku. Ovšem ani to není záruka, že člověk nezapadne. Jako tuhle jednou, kdy si to jedeme a jedeme a najednou dám nohu z plynu, trošku zpomalím a už se hrabu. Pak nás zachránilo to dřevo a hrubá práce s lopatou. V tom žhnoucím slunci to stálo hodně potu a také hodně písku v autě. Chudák Volvo…

Na druhou stranu, jindy se nestačím divit, jak to to Volvo, která nemá vyloženě 4×4, ale jen stálý pohon všech kol (ovšem k tomu dost silný motor), zvládá přímo na písečných dunách úplně mimo vyjeté koleje. Neustálý větřík se postaral o to, aby duny byly docela pevné, vyfoukané a váha auta se na nich nějak rozloží. Takže to prostě jede, ale je nutné jet a nezpomalovat. Což člověka vede k šíleným situacím, že neví jestli je lepší se v rychlosti skutálet nebo raději zpomalit a zahrabat. Náš problém je, že to nemáme tak naučené, abychom věděli, jak poznat, kde je hluboký písek a kde je pevný. Kde se musí jet a kde se může zpomalit.

A teď ještě někde najít ten 5ti hvězdičkový hotel. Nejlépe tak, aby byl daleko od civilizace, mezi dunami, krytý před větrem a ještě aby se odtamtud dalo vyjet. Tolik požadavků najednou, asi nás ta Dubaj nějak zhýčkala. Ale perfektní místa ještě existují. Stany stavíme na místě, kde by nás asi nikdo nenašel. Písek se sice dostane všude, ale je čistý. Tak čistý. Odměnou je naprosté ticho a noc černá, že by se dala krájet. Nad námi tisíce hvězd zářících tak, jako nikde. V žaludcích začíná kručet.

S tmou si poradí louče z Ikei a s kručícími žaludky pak náš kamarád Edward, který přivezl nejlepší kusy hovězího. Některé jen tak, jiné marinované v terriyaki omáčce. K tomu čerstvě, přímo na místě připravené, chimi-churri. Edward je prostě pan kuchař, co se dá dělat. Moje asistence se omezuje na udržování ohně, otvírání piv a nalévání vína. Je nám báječně. Prostě pět hvězdiček, ne-li rovnou sedum.

Hovno hoří

Naštěstí už máme dávno snědeno. A máme už i něco vypito. Ale noc je mladá a písek jemně hladí po kůži. „Dochází dřevo!!!“ No tak to je průšvih. Poušt je prostě poušť a co člověk nepřiveze, to nemá. Ale ještě jsou tu ti velbloudi, co se tu přes den bezcílně poflakují. Naštěstí tu po sobě nechávají stopy – krásná suchá hovínka. Půlnoční výprava za hovnem může začít. Kyblíček, rukavice a baterky a za chvíli můžeme vyzkoušet.

A ono fakt – ono to hoříííí. No, ne že bychom to nečekali. Je to stará beduínská moudrost. Z něčeho ty kluci arabský oheň dělat museli. A taky o tom psal Peter Šabach, takže aby to nefungovalo, že jo? Sic to má takový bylinný zápach a kus masa bych si na tom dělat nemusel, ale účel splněn. S dobrým pocitem jdeme pozdě v noci do hajan. No, co bych povídal, to se to ale spí.

Ráno nás jako už tradičně vystrnadí slunce. To se s námi prostě nemaže. Po sedmé hodině už to není žádný med a ve stanu je šílené vedro. Venku nás pro změnu devastují mouchy. „Kde se tu sakra vzaly? Co tady hluboko v poušti dělají?“ Asi to bude tím hovnem. Nic jiného nás nenapadá. Edward na zbytcích uhlí připraví ranní hamburger, kterým ukončíme masové orgie a nás, plné písku a dobré nálady, čeká opět cesta do Dubaje.