Už ten název zní děsivě. A pohled z okna není o nic lepší. Jako kdyby právě začínala apokalypsa. Všechno je takové do žluta. Nebo všechno, ono vlastně není skoro vůbec nic vidět. „Pro pána, póóómóóóc, kam se poděla moje kancelář?!“, chtělo se mi ráno cestou do práce křičet. Už už jsem se viděl, že si dám volno ☺
Naše 30ti patrová budova stojí dál, tam kde vždy stále, takže žádné neplánované volno se nekonalo a do práce jsem hezky dorazil. Ale je skoro k nevíře, že když jsem čekal na světle na velkém kruhovém obězdu před naší budovou, tak jsem z ní neviděl prostě nic. Vůbec nic. A to mohla být maximálně 100 metrů daleko. A rohodně to není žádný drobeček.
Děti v Emirátech dnes dostali volno ze školy, autobusy mezi Dubají a Abu Dhabí přestaly jezdit, letecká doprava se zastavila a hodně lidí dnes muselo změnit svoje plány. Jo, ta matka příroda. Můžeme si kolikrát myslet, že už dovedeme a můžeme všechno, ale pak se vždycky takhle připomene a pěkně nás vypeče. Ale zase tak hrozné to není. Odpoledne už je všechno pryč.
Je dobré, že v Dubaji toto není tak časté jako třeba v Kuvajtu. Snad je to dáno větším vlhkem, nebo čert ví čím. Ale zatím to tu bylo vcelku mimořádné. Tak doufejme, že to tak zůstane. V Kuvajtu občas člověku skřípal písek mezi zuby a viděl žlutě celý týden. A to už je pak fakt na mozek!
Previous post
Omámeni Ománem – část druhá
Next post
Poušť Liwa není žádné Zelené údolí
Nejnovější komentáře