PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Návštěvami člověk živ

Tento podzim byl pro nás zatím tak trochu intenzivní – se zlepšujícím se počasím, gradujícím až do ideálna 30ti stupňů, přišla záplava. Záplava návštěv ze v té době zasmušilých a pomalu a jistě se ochlazujících Čech.  Ale aby bylo jasno, žádná katastrofa se u nás nekonala. Spíše to bylo příjemné osvěžení a dobrá příležitost projít a projet nová místa v Dubaji i Emirátech. A také znovu a znovu vidět a projít stará místa, kterých nemáme nikdy dost, protože jsou prostě dobrá.

Už jsme si vytvořili klasické turistické kolečko, kde hrají velice významnou roli starší dubajské čtvrti nacházející se kolem Dubai Creek (v podstatě dubajský záliv) – Bur Dubai a Deira. Vrátili jsme se z Kazachstánu a Kyrgyzstánu a turistická sezóna začala. Nejprve návštěvou švagra Mariana a sestry Martiny, bezprostředně následována Chuckem (který už je u nás ovšem jako doma), následovaným našimi duem našich maminek a posléze Maruščiným tátou. Pak nás čeká návštěva Prahy a pak naši kamarádi na vánoce. Takže „zažít nudu, vadí“ se nás v poslední době nějak moc netýká ☺

Martina s Marianem dorazili až z dalekého českého severovýchodu, z lůna kopců, luhů, skal a lesů. Tam, kde to máme tak rádi. Maruška naordinovala tvrdý program, který nedával možnost, ani sekundu se nudit. Vylehávání na plážích a u bazénu bylo prokládáno návštěvami všeho možného a nemožného, co jen v Dubaji možné vidět. A to vše bylo voňavě obloženo kulinářskými zážitky, kterými Dubaj také vyloženě oplývá. Arabská, indická, pákistánská, korejská, japonská a bůh ví jaká ještě kuchyně se prezentovaly jedna po druhé.

Velkým highlightem se stala návštěva Burj Khalifa, nejvyšší budovy světa. Nikdo z nás tam ještě ani nebyl, protože jsme čekali na vhodnou příležitost, připojit se k nějaké naší návštěvě. Teď si to vzala na starost Maruška a nechala si vlasy rozcuchat větrem ve 148 patře.

Kulminačním bodem se ovšem stala cesta do našeho oblíbeného Ománu, kam jsme vyrazili ve čtvrtek hned po poledni. Naším cílem pro ten den bylo starobylé město Nizwa hezky zasazené uprostřed Jebel Hajar (Kamenitých hor). Cesta proběhla bez problémů a 5 hodin jízdy do Nizwy jsme naštěstí zvládli ještě za světla. Nemám rád řízení po tmě tam v těch končinách. Ubytovali jsme se v roztomilých chatkách v Noor Majan Campu kousek od Nizwy.

Důležité je se posilnit. K tomu posloužily čerstvé klobásky dovezené až z Čech. Personál campu nám půjčil gril a dali jsme se do toho. Raději jsme nezdůrazňovali, že grilujeme vepřové. To by ti dobří lidé nemuseli ocenit. Ale klobásky byly naprosto famózní. Po této báječné večeři jsme se vydali trošku okouknout noční Nizwu.

Nizwu mám rád. Je to místo, které si drží svojí původní arabskou duši. I když i tady je vidět ta masivní modernizace, která se děje všude okolo. Původní malá silnice, kterou si pamatuji z doby před 8mi lety se mění v čtyřproudovou dálnici. Na kraji staré Nizwy vyrostl moderní hypermarket Lulu a všude okolo se staví nová Nizwa. Nově zbohatlí Ománci se stěhují do nově postavených vil a staré baráky v centru nechávají chátrat, nebo je přenechávají Indům či Pákistáncům. Ale i tak, centrum staré Nizwy se svojí mohutnou pevnostní věží, krásnou mešitou, domy a hradbami postavenými z kamene a hlíny, mohutnými  horami a svěžími palmovými háji v pozadí,  ještě stále vypadá jako z Pohádek tisíce a jedné noci.

A to zvláště v noci, jako byla ta naše, kdy měsíc svítí tak arabsky, jak jen může. Malý úzký srpek odpočívající líně na obloze, osvětlující decentně jen to nejnutnější. Procházka noční Nizwou, zvláště pak mezi poloopuštěnými domy, dostává úplně magický ráz. Vždycky si snažím představit, jak to vypadalo, když tady normálně žili lidi. Co se dělo za desítkami těch úžasně zdobených dveří, které teď jsou už leta zamčené a pomalu se rozpadají. Teď se tu občas proběhne kočka nebo někde zaklapou pantofle afghánského dělníka, který se vrací v noci domů. Je hrozná škoda, že se nikdo nestará o zachování těchto starých čtvrtí…

Ráno jsme začali poměrně chutnou snídaní přímo v campu a pak se vydali skouknout Nizwu, tentokrát za dne. Prošli jsme si trh a ještě jednou to magické staré město. Směrem zpět do campu jsme navštívili opuštěné město Manah a pevnost Fiqain, která ho kdysi chránila. Na pevnosti bylo opravdu zajímavé to, jak byla vysoká a přitom úzká. Opuštěné město pod ní připomínalo to v Nizwe. Rozpadající se domy z bláta a kamenů. Stržené stěny, různé detaily vnitřního vybavení. Všechno to má svůj šarm, jen škoda že to možná za pár let zmizí. Byl čas vyrazit do hor.

Chtěli jsme přejet pohoří Jebel Hajar divokou horskou cestou skrze údolí Wadi bani Awf a někde tam i přespat. Po hodině cesty novou asfaltkou na jeden z vrcholků pohoří jsme dojeli do bodu, kde asfaltka končí a kde je krásný výhled na hory a údolí skrze které vede ona cesta, kterou jsme chtěli jet. Jenže pohled do hor nám nedával moc radosti. Temné dešťové mraky se převalovaly všude. Už několikrát jsem tou cestou jel a vím, že to je asi tak poslední místo, kde by člověk chtěl chytit bouřku. Hliněná cesta se pak okamžitě mění v bahno, potůčky se mění na řeky a údolí jsou zaplavována takzvanými „flash floods“, tj. bleskovými povodněmi, které sebou berou všechno. Každý rok takhle v Ománu umírají desítky lidí.

Takže jsme se to radši rozhodli vzdát. Trochu jsme se prošli a našli hezké místo na camping a začali stavět stany. V tu chvíli začalo pršet. Přečkali jsme v autě a rokovali, jestli campovat nebo necampovat. Tak nakonec campovat. Déšť nás během dělání tábora stihl ještě několikrát. Po setmění jsme rozdělali oheň a začali grilovat. Chvíli déšť, chvíli sucho. Střídavě jsme seděli ve stanu a střídavě u ohně. I s tímto přebíháním se nám podařilo vyrobit vskutku vynikající steaky.

Noc probíhala v deštivém stylu. Doufal jsem, že to naše lehké stany vydrží. Na to, že skoro celou noc pršelo, to docela zvládly. V duchu jsem si říkal, že to byl dobrý nápad, nespat někde dole v údolí, kam stéká všechna voda z hor. Ráno se nakonec hezky vyjasnilo a tak se nám podařilo stany a vše ostatní rychle vysušit. Nasnídali jsme se a ještě jednou vyjeli na začátek horské cesty. Ještě jsem jednou zvažoval, jestli jet nebo nejet. Po poradě s jedním Ománcem, který to moc nedoporučoval s tím, že tam po celonočním dešti bude asi hodně bahna, jsem to definitivně vzdal.

A tak jsme se vydali na další krásné místo a to Jebel Shams – Sluneční hory. Vinutá asfaltka, která se posléze změnila na uježděnou šotolinu nás zavedla k ománskému Grand Canyonu. Tohle místo člověku vždycky vyrazí dech. Ohromná, gigantická, díra do země, vymletá vodou po tisíciletí. A všude okolo nádherné panoráma hor. Také jsme zde v minulosti několikrát campovali, ale fakt je, že tady už dovede být v listopadu pořádná zima. Tak jsme se podívali okolo, v hotelu kousek dál jsme si dali kafe a vyrazili pomalu a jistě směr Dubaj.

Po cestě jsme udělali ještě jednu zastávku ve městě Bahla. Nejvýznačnějším bodem zde je ohromná pevnost, stojící u silnice. Kolem ní je pak opět stará opuštěná Bahla a za ní je pak nová Bahla. Ten typický ománský koncept, pro který je rčení „pokrok nezastavíš“ asi nejvýstižnější. Bahla ale má jeden důležitý atribut v ománské historii a to ten, že tady bývalo centrum černé magie Ománu.  Těžko říci, ale potom mě pár dní píchalo v zádech. Tak jsem se tam možná někomu nelíbil ☺

Po Bahle nás čekala dlouhá cesta zpět, přerušená zastávkou na jídlo v městě Ibri. V sobotu ve 2.30 odpoledne je dost těžké najít v Ománu něco otevřeného. Naštěstí nás místní navedli do restaurace Al Arabiya – typickou levnou jídárnu, kam chodějí téměř pouze místí Ománci a kde servírují 4 jídla: kuře smažené, kuře grilované, jehněčí a rybu. Krmě jednoduchá, ale budiž řečeno, že velice chutná. S plnými žaludky jsme se vydali opět na cestu a večer dorazili do Dubaje. Čekala nás horká výřivka a studené pivo…

Martině a Marianovi už se chýlila Dubaj ke konci. Stihli se ještě pořádně vyslunit a pak procházku již zmíněnou Bur Dubai a Deirou, kdy se jede přes Dubai Creek takovou malou loďkou, u níž člověk nechápe, že vůbec může plout. To je i ta naše klasika, které se člověk nepřejí. Stará tržiště plná zlata, koření a všeho možného. A pak ještě další klasika, restaurace Karachi Darbar. Toho se člověk také nikdy nepřejí. Pákistánská klasika za pár dirhamů. No, byl to příjemný a zajímavý týden pro nás všechny.

AUTOR: Pavel Jirát