PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Dlouho jsme snili o zelených kopcích, majestátných horách a o nepálské kultuře. O to víc teď, když žijeme v Dubaji, kde si o zeleni a divoké přírodě můžeme nechat jen zdát. Má to ale taky svou výhodu. Lety do Nepálu z Dubaje jsou přímé a s nízkonákladovkou skoro za hubičku. Když k tomu přidám ještě fakt, ze někdo z našich dubajských přátel pro takovou společnost pracuje a může nám vybavit slevněný staff ticket, tak to se to pak panečku lítá 🙂

S těmito kamarády jsme se vydali na naší 10ti denní cestu do Nepálu. Cílem bylo strávit co nejvíc času v horách. Rozhodli jsme se proto podniknout nekolikadenní trek a oslovili jednu z řad cestovek sídlící v Pokhaře, aby nám vše pomohla zorganizovat. Neznajíc místních poměrů, byla pro nás představa vydat se do Nepálských hor jen tak nablint, neuvěřitelná. Takhle jsme sice zaplatili pořádnou sumu za průvodce a šerpy, kterým jsme s radostí svěřili naše batožiny, ale měli jsme tak po starostech se zařizováním a mohli už jen plnýmy doušky nasávat mistních krás.

Nepál nabízí nespočetnou škálu různých možných treků. Člověk musí zvážit svoji kondici a podle toho se rozhodnout. My nejsme žádní horolezci, abychom slézali Himaláje, proto výběr padl na internetu hojně doporučovaný Gorepani Poon Hill trek vedoucí pod Annapurnou, který bychom při lepší kondici měli zvládnout. Dobrou kondici nám jako podmínku dal i náš průvodce ještě v době, co jsme vše jen plánovali. No jasně, že jsme v kondici! Jdeme do toho!! Nejsme žádný béčka a hlavně po neustálým popojíždění autem po Dubaji, jsme si uz zoufale potřebovali dát do těla. Ha, to jsme ale ještě netušili, co nás čeká!

Natěšení jsme přistáli v Kathmandu, kde jsme v podstatě jen přespali a druhý den ráno už nás vyzvedával řidič, který nás měl zavézt do Pokhary – 200km na severo-východ, odkud náš trek začínal. No, trošku nám vrtalo hlavou, jak to jako ten průvodce myslel, když tvrdil, že tahle 200kilometrová cesta bude trvat minimálně, a v tom lepším případě, 6 hodin. Vzápětí jsme pochopili.

Před hotelem byl zaparkovaný Fiat Punto, pidi autíčko, do kterého jsme se silou vůle v 5ti lidech i s řidičem a našema krosnama narvali. Celou cestu, doslova nalepení na sebe, jsme se drželi zuby nehty a po chvilce šílené jízdy se uz radši ani neodvažovali koukat, natož mluvit řidiči do šoférování. Byl to Pan Šofér, s respektem jsme po týhle cestě (necestě) hrůzy konstatovali. Jen co jsme se totiž prokličkovali z megaucpanýho Kathmandu, silnice nesilnice totálně zmizela a dál se pokračovalo po kamenito-písčitých serpentýnách, který jakoby rádoby měly 2 jízdní pruhy, což ale nikdo z řidičů nerespektoval a záhy s hrůzou v očích zjišťujeme, že auta mezi sebou prokličkovávaj, třeba i 4 vedle sebe! S mega srázem pod náma. Bez zábradlí. Po cestě jsme míjeli trosky aut a autobusů, což nám na klidu taky moc nepřidávalo. Radši zavírame oči a proklínáme rozhodnutí zdolat tuhle cestu autem a ne letadlem.

Ale to ještě přeskakuju. Než jsme se vydali na tuhle strastiplnou cestu, udělali jsme zastávku na prohlídku historickýho městečka Brakthapur. Tady na nás dýchnul opravdový duch středověku. Měli jsme to štěstí, že se tu zrovna konal nějaký festival. Městečko tepalo místními obyvateli, kteří přicházeli průvodem, doprovázejíc se hrou na všemožné bubínky a foukací nástroje. Všude to řinčelo a bouchalo, vše bez ladu a skladu. Přicházeli, aby obětovali bohům.

Cestou míjíme různé oltáře, na které lidé kladou květiny, rýži, zbytky jídla a k naší hrůze tu objetovávají i živá zvířata. Nejprve zahlédneme při chodníku tělo mrtvého psa, kterému k našemu příšernému šoku chybí hlava. Tu vzápětí zaznamenáváme v jednom z oltářů. V hrůze odtrháváme oči, když vtom nechtíc spočinou na jednom z mužů, který právě zaživa vraždí holýma rukama kohouta. Ten se snažil vysmeknout a bojovat do poslední vteřiny o svůj nebohý život.
Tak tohle je ten námi vysněný mírumilovný Nepál, honí se nám hlavou a potlačujeme nutkání se na místě pozvracet.

Takovýchto výjevů nás čeká ještě řada a my už přivykáme a z povzdálí sledujeme ruch okolí. Po pár hodinách už máme dost a jdeme se radši osvěžit a občerstvit do jedné z místních restaurací. S vděkem a příjemně překvapeni mírou zdejšího piva (1 lahev = 750ml), do sebe hážeme lahodný mok s ještě lákavějšímjménem: Mt. Everest. Pochutnáme si na zdejší specialitě, plněných nepálských knedlíčcích Mo:Mo a vyrážíme na cestu.

Po šesti hodinách nepohodlné jízdy jsme konečně dorazili do Pokhary a po vydatném spánku mohl čtyřdenní trek začít.

Ráno nás vyzvedává náš průvodce Raj se dvěma šerpy a odváží nás do základního tábora Birethanti, odkud započínáme naši 4denní cestu podél vrcholků Annapurny.

Prvních pár kilometrů zdálo se být vcelku nenáročných, až do chvíle, kdy nám Raj s potutelným úsměvem na rtech ukazuje v dáli začátek kamenných schodů, táhnoucích se až kamsi na vrcholky hor. Teď nás prý čeká tahle cesta, dnes takových 3500 schodů. Což je nic, když celá tahle skalní cesta se prý skládá z asi 10000 schodů. Po dneškem zdolaných už tak dobrých 10km mu nechceme veřit a doufáme, že to s těmi schody nemyslí vážně a že si z nás jen tak střílí.

Z omylu jsme vyvedeni v okamžiku, kdy naše už tak unavené nohy spočinou na prvním schodě a od té chvíle už jenom stoupáme a stoupáme a funíme a bojujeme sami se sebou. Překonáváme sami sebe a po vyčerpávajícím stoupaní konečne dorážíme do skalní vesničky Urelli, kde stravíme dnešní noc. S úlevou objednáváme pivo Mt. Everest, které pro nefungující elektřinu vychladíme ve studené vodě a omámeni horským vzduchem popíjíme až do pozdních hodin.

Ráno se všichni scházíme u snídaně a kocháme se úžasným výhledem do okolní přírody. Vše by bylo dokonalé, kdyby našemu australskému kamarádovi Danielovi nebylo špatně. Nejspíš následek včerejší kuřecí polévky, kterou si objednal jako jediný. Dan, chudák, není schopen pozřít sousta ze snídaně, složené z míchaných vajec a sladkého nepálského chleba. Při představě toho, že nás dnes čeká zdolat zbylých 7000 schodů, trpíme s ním.

Za doprovodu zvonku z oslíků ověšených nákladem zásob pro další vesnice (osli jsou, krom nosičů, kteří jsou na svých hlavách a bedrech schopni unést až 40kg, dodnes využíváni k přepravě a zásobování takto nedostupných míst) se vydáváme na cestu.

Cestou míjíme katolický kostel, který zde vystavěli misionáři, doufající v obrácení místních nepálců na pravou víru. Určitý úspěch určitě slaví, v kostele bylo plno a i naše pokoje byly vybaveny biblí.

Stoupáme a snažíme si udržovat tempo. Cestou procházíme rododendronovým pralesem, kocháme se nádhernou přírodou všude kolem, potkáváme řadu místních obyvatel nesoucích neuvěřitelně težké nákady zásob na svých hlavách a cítíme se nepatřičně hloupě, že my si jdeme vesele bez jediné zátěže, spoléhajíc na sílu a zkušenosti našich šerpů. Těšíme se na zasloužený výhled na vrcholky hor, který nás čeká na konci dnešní cesty.

Ghorepani Poon Hill je cílem dnešního putování.

Danielovi je ale čím dál hůř, až to vypadá, že to budeme muset další den vzdát.

Zvažujeme už i variantu možnosti pronájmu oslíka, na kterém by se Daniel vydal zpět do civilizace. S touto variantou ale počkáme až do druhého dne ráno, kdy je Danovi naštěstí o poznání lépe. V pět hodin ráno, tak, abychom stihli východ slunce, společně vyrážíme ještě o pár metrů výš, na vrchol kopce Poon Hill, ze kterého je ohromující, dechberoucí výhled na Annapurna range.

Jakoby se tu čas zastavil. Ohromné zasněžené hory nás obklopují ze všech stran, zářivé vrcholky hor na nás pusobí majestátným dojmem a ostré ranní slunce ozařuje naše oči. Jako smyslu zbavení nasáváme místní atmosféru, očima bloudíme po nekonečných horách a cítíme se jednoduše šťastně a naplněně.

Cestou zpět do údolí, ze kterého pojedeme zpět do Pokhary, nás ještě takových nádherných výhledů čeká nespočet. Pokračujeme tak trochu v tranzu, ohromeni tou neuvěřitelnou krásou a sílou přírody. Tiše závidíme místním, kteří zasvětili svůj osud životu v horách, který rozhodně není jednoduchý, a chápeme, že ta krása všude kolem, ten ráj pro oči a duši, to je ohromná kompenzace za život v pohodlí ve městě.

S bolavým srdcem se loučíme s posledními horami v překrásné vesničce Ghandruk a vracíme se zpět do reality. Strávíme ještě dvě noci v Pokhaře, kde si kompenzujeme několikadenní vypětí sil ve velkém stylu a ochutnáváme místní speciality, jakými jsou například smažený jačí sýr. 

Z Pokhary do hlavního města Nepálu Kathmandu letíme s místní leteckou společností Yeti Airlines, malým letadlem, které pojme maximálně 8 pasažérů. S každým poryvem větru, s každým náklonem letadla, se modlíme ke všem andělíčkům, abychom neskončili roztříštění o skály pod námi a cestu ve zdraví přežili.

S úlevou stoupáme na zem, avšak záhy zjišťujeme, jak příšerně je toto město a vzduch znečištěný. Intuitivně si nos zakrývám šátkem a tuším, že takhle znečištěný vzduch jsem ještě nikdy nezažila. A to jsme se právě vrátili z pohádkově čistých hor, kde naše buňky v těle jásaly s každým dalším nádechem. O tom tady nebyla žádna řeč. Brzy po příjezdu pořizuju respirační roušku a tím se zařazuji k dalším obyvatelům tohoto města, kteří bez roušky neopustí své byty.

Vydáváme se na obhlídku budhistického chrámu Swayambhunath, znamým také pod názvem Monkey temple (Opičí chrám) podle opic, uctívaných jako svaté, žijících v okolí tohoto komplexu. Musíme zdolat na tisíc schodů(už zase!), abychom se dostali na vrchol, ze kterého shlížíme do kathmandského údolí, celé město zahalené do oparu smogu, jako na dlani. Nahoře se mísí spirituální atmosféra s vůní vonných tyčinek a okouzlující hudbou Om Mani Padme Hum, jejíž slova a melodie se jako v tranzu opakují a my si záhy také pobrukujeme. 

Spirituální zážitek posilníme o návštěvu Pashupatinath Temple, místa, kde se hinduisté loučí se svými blízkými, posvátné hinduistické pohřebiště. Chrám se nachází na břehu řeky Bagmati, která, pokud tedy není v letních měsících vyschlá, tak, jak jsme měli možnost zažít my, se vlévá do řeky Ghangy.

Mrtvá těla jsou nejprve omývana v řece a poté spalována na břehu této posvátné řeky pod chrámem Pashupatianth. Podle nepálské hinduistické tradice, musí být tělo v řece před spalovacím rituálem nejprve třikrát omyto. Také hlavní truchlící, obvykle nejstarší syn, se v řece musí omýt, následován řadou dalších příbuzných.

S němým úžasem sledujeme tento rituál a se značným odporem si uvědomujeme, jak moc tato řeka musí být špinavá, smesí omývaných mrtvých těl, krav a divokých prasat, které se rochní ve vodě. Přitisknu si roušku ještě těsněji k nosu, aby se mi do plic nedostal ani náznak děsivého, páchnoucího kouře ze zapálených těl. Pohled spočine na mrtvé tělo obalené do pestrobarevné deky, ze které k mé hrůze koukají bezvládné končetiny. Nikdy bych neřekla, že bych někdy dobrovolně mohla koukat na kremaci mrtvol!

Po chvilce máme zážitků dost, cestou k východu se však ještě zastavíme u skupinky svatých mužů, vysedávajících podél chrámu, vlasy zacuchané do dlouhých dredů, tvář namalovanou bílo žlutou barvou, s typickou červenou čárou mezi očima. Z dálky na nás působí opravdovým spirituálním klidem a já začínám toužit po tom, si k nim přisednout a alespoň na malou chvíli společně nasávat duchovní energii a meditovat.

V tom na mě jeden z mužů pokývne a pobídne mě, abych si k nim přisedla. Jako očarovaná a s bušícím srdcem se vedle něj posadím, když v tom mě vezme za ruku a začne šeptat do ucha..bakšiš bakšiš..300, 400 rupies.. Nejdřív mu nerozumím a snažím se ta slova vyčíst z jeho rtů. Jakmile si to uvědomím, nepopsatelně zklamaná a s hořkým pocitem v ústech, toto posvátné hinduistické místo opouštím.

Nepál je místo kontrastů, chudoby a ještě větší chudoby, než si jen dokážeme představit. Občas jsme měli pocit, jako bychom se ocitli o tisíc let zpátky ve středověku. Na druhou stranu dechberoucí příroda a všudypřítomný spiritualizmus okouzlí a vtáhne, až člověku přijde, že už v životě nic víc nepotřebuje. Že kdyby měl zítra umřít, zemře šťastný a naplněný, s pocitem, že větší krásu už snad nejde ani zažít.

Krátké video z cesty ke shlédnutí ZDE: 

Autor: Marie Jirat