PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Tentokrát jsme hostili bratránka se svojí manželkou. Samozřejmě to bylo fajn. Vyšlo i počasí a i když jsme měli hodně práce, stejně jsem chtěl, aby viděli i něco jiného než Dubai, kterou řádně prochodili a Velkou mešitu v Abu Dhabi, kam se v pohodě dopravili sami autobusem. Volba padla na Musandam, který vždy spolehlivě funguje ☺

O této malé enklávě Ománu už jsme psali a tak jen zmíním, že najlepší na Musandamu je to, že člověk po cestě tam vidí tak nějak všechno, co potřebuje. Nemluvě o tom, že sám Musandam je krásný. Vyrážíte ze super hektické Dubaje plné mrakodrapů. Za chvíli už projíždíte mizernou Šaržou s jejími zaprášenými bloky domů. „Tady bych fakt žít nechtěl“, opakuji si po každé. A pak se najednou dostanete do Ajmanu, kde začíná poušť. Potom hned pidi emirát Um Al Quwein a následně správně arabsky laděný emirát Ras Al Khaima.

Z komfortu šesti proudé dálnice vidíme cesty, jak přímo z dálnice vedou do pouště. Asfalt se rychle mění ve vyježděné koleje v písku. Ale na to naše Volvo v pohodě stačí. Za chvíli už vidíme první velbloudy, přesně jak se dalo čekat. Uděláme spoustu fotek a také nabereme dřevo, co se povaluje kolem v písku. Dřevo je tu drahá komodita, tak šup s ním do auta.

Mám rád tu atmosféru emirátu Ras al Khaimah. Kromě toho, že tam mají perfektní poušť, hezké pláže a jen trošku moderny v hlavním městě, je tam i spousta vesnic, které působí ještě hodně autenticky. Prostě takový ten arabský bordýlek, žádné věžáky, neony a drahá auta. Tady jsou spíš beduíni v pick-upech. A v neposlední řadě tu mají krásné mohutné hory, které tvoří hranici s ománským Musandamem.

Jedna z klasických zastávek v RAK je tzv. vesnice duchů Jazeera al Hamra. Stará rybářská vesnice, kde se obyvatelstvo rozkmotřilo s místním šejchem a jednoho dne se sebralo a prostě odešlo. Zůstalo to tam tak, jak to nechali. A to je na tom to hezké. Staré původní baráky, teď už vybydlené, postavené z korálů. Vrak starého Land Rovera, trochu nábytku. V současné době se to celé nějak začíná rekonstruovat, tak jen doufáme, že to nepřeženou a neudělají z toho Disneyland, jak to v tady bývá zvykem.

Pak už jen projet městem RAK, což je vždy trochu zácpa a před námi se tyčí opravdu majestátné hory. Tam už je Omán. Ty hory jsou klasické místní – totálně suché, kamenité, nevlídné. Ale jde z nich respekt. Špičky jsou schované v mracích. Hranice s Ománem jsou typický administrativní opruz – vylézat z auta, razítka tam i tady. Ománci jen zběžně kontrolují, jestli v autě nemáme alkohol. Ten je samozřejmě dobře schován. A pár arabských slov vykouzlí na tvářích celníků vždycky úsměv ☺

Najíždíme na kouzelnou pobřežní silnici směr město Khassab. Kouzelnou proto, protože je prostě krásná. Vysekaná, vystřílená do skály, kopírující tyrkysově modré moře s bílými plážemi a procházející skrz několik roztomile ospalých vesnic. Khassabem jen projíždíme a uháníme směrem k horské silnici směr Dibba. Ano, uháníme, je radno tuhle silnici, dát ještě za světla.

„Támhle za chvíli pojedeme“, říkám bratranci potom, co sjedeme na hrbolatou štěrkovou cestu a ukazuji na stužku vinoucí se skoro pod úhlem 45 stupňů do kopce. „Ufff, hele, to kdybych věděl, tak to bych radši řek, ať na to kašlem“, otřese se. „Posledně v létě se mi tam vařil motor, ale neboj, dneska to bude OK. Není 45 C jako tehdy“, uklidňuji ho. Nevím teda jako moc, ho uklidňuji. Začínáme stoupat a pohledy ze srázu dolů do hlubiny, kterými se „kochá“ manželka Martina jsou dost děsivé. Naši známí jedou za námi a také se nestačí divit.

Po půl hodině brutálního stoupání, ostrých zatáček a prašné cesty přijíždíme na náhorní planinu. Je to úplný šok, jak je najednou všude krásně zeleno. Kozy spásají čerstvou trávu a pidivesnička je jedním slovem idylická. Ještě pár kilometrů a jsme na místě – rovná plocha, kde dříve bývala vesnice. Teď už jen zbyly základy domů z kamene, pár stromů a spousta trávy. Pár zbloudilých koz a oslů. Ideální na camping.

Ještě za světla stavíme tábor. Jsme asi v 1500 stech metrech a počasí je fakt jiné než dole. Z téměř 35 C je 20 C a je.. ..no je skoro frišno. To se to bude spát. Ještě že jsme „uzmuli“ dost dřeva, to se nám teď bude hodit. Pivka z chlaďáku, maso na oheň a je nám hej. Balíme to pozdě v noci s tím, že musíme vstávat za pár hodin, abychom stihli vyjížďku na lodi dole v Khassabu. Je fakt zima. Ve stanu furt lamentuji nad tím, vzít či nevzít ponožky z auta. Ale lenost vítězí.

Ráno je jako malované. Najíme se, sbalíme se, pomudrujeme nad tím, že fakt byla trochu zima. A už zase uháníme stejnou cestou zpět. Ale teď už dolů a to jde rychleji. Do Khassabu na sraziště přijíždíme akorát včas a hned razíme do přístavu. Čeká na nás tradiční „dhow“, arabská rybářská loďka přizpůsobená na turistiku a tudíž vyložená polštáři. Už tam čeká americký táta se synem, s kterými dáme pár slov. Syn trpí mořskou nemocí a je to tak špatné, že i pohyby zakotvené lodi mu dělají problémy, tak to nakonec vzdávají. Další rodina co měla dorazit, nedorazila. Tak máme loď jen pro sebe.

Paráda. Naložíme piva do chladicích boxů, co tady má posádka vyrážíme na cestu. Posádka je z Bangladéše a jsou to fakt pohodáři. Pivko hezky s námi a nepohrdnou ani ohnivou vodou v podobě importované české slivovice. Cestou vidíme jako obvykle spoustu delfínů. Tyhle hravé a asi teda i chytré ryby si to užívají s námi. Předvádějí se a jen tak blbnou ve vlnách podél naší lodi. Obloha modrá, scenérie úžasná.

Ne nadarmo tady tomu říkají Norsko Arábie. Jo, do Norska to sice má daleko, naštěstí tu není zima a neprší. Ale je to tu samý fjord a divoká skaliska, kam se člověk podívá. Míjíme pár totálně izolovaných rybářských vesnic, kam se dá dostat jen lodí. Některá místa mají jen jeden dům, kde žije osamělý rybář. Zajímalo by mě, co tam furt tak asi může dělat.

Následuje tradiční zastávka u Telegraph Island. Je tu nádherný korálový útes, kde všichni naskáčou do vody a se šnorchlem plují mezi hejny těch překrásných ryb a rybiček. A že je, na co se dívat. Stačí vzít sebou banán a občas ho hodit pod sebe. Voda se okamžitě začne vařit pod náborem hladových potvůrek. Tohle se asi nikdy neomrzí.

Za hodinu zvedáme kotvy a zpět do Khassabu. Pak už jen do auta a zase ty hranice. Teď je tu nějak moc lidí a emirátští úředníci jsou dost laxní. Trošku opruz to čekání na razítka. Zlatý Schengen. Zpět v UAE už únavou umírám, ale dáme ještě jednu tradiční zastávku – dokoupit zásoby alkoholu v alkomarketu Barracuda v emirátu Um Al Quwein. Úspěšná akvizice proběhla. K tomu 2 redbully a domů dojíždím tak, že melu z posledního. Ale byl to super výlet. Jako vždycky…