PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Nadešel správný čas navštívit naše přátele z Dubaje.  Švédského kamaráda Edwarda a jeho kazašskou přítelkyni Sabinu v jejich nové domovině, a to v Almaty v Kazachstánu. A když už se potáhneme až tam, tak co bychom si nezajeli i do přátelského Kyrgyzstánu, který světe div se, po nás nevyžaduje víza. A hlavně, jak nám Edward slíbil, přijde tzv. druhé léto, místní obdoba babího léta a bude teplo a bude hej, takže s našimi lehkými dubajskými svršky přežijeme. A k tomu se ještě vyloupl můj kamarád Pavel, který že prý je teď také v Almaty, takže bylo jasné, že si užijeme.

Right time to visit our friends we met in Dubai, has just come. Swedish Edward and his Kazakh girlfriend Sabina moved to their new home in Almaty, Kazakhstan few months ago. And as we decided to take this trip to see them, why not to pass by a friendly Kyrgyzstan, which what a surprise, does not require a visa. Edward promised 2nd summer, local version of indian summer, meaning it will be pleasantly warm even for us Dubai spoiled sun lovers. On top of that, my friend Pavel, showed up living in Almaty these days, so it started to be clear there will be lot of fun.

Jedeme do Afriky.. ..pardon, do Almaty /Let’s go Almaty let’s go

Logistická příprava předně zahrnovala získávání kazašských víz. Jejich webové stránky byly nepoužitelné, stejně jako proces, který člověk musí podstoupit k tomu, aby víza získal. Ve finále bylo třeba čtyřech návštěv na kazašském konzulátu v Dubaji. Pro někoho, kdo má dost času, to může být docela fajn. Další element přípravy zahrnoval nákup alespoň nějakého teplého oblečení. Toto proběhlo bez zásadních problémů, samozřejmě se standardní dávkou nerozhodnosti při výběru textílií (i když ten výběr teplého oblečení je v Dubaji velice omezený), zejména ženské polovičky výpravy. Posledním elementem bylo získání položek, které Edward označil za v Kazachstánu nedostatkové. Kromě trivialit jako dobrá káva či dobré bílé víno a gin se také jednalo o maso. Ano hovězí maso. Ne že by v Kazachstánu bylo na výběr jen koňské, ale Edward je opravdový gurmán a jeho matka pochází z Brazílie.

Logistics preparations included obtaining Kazakh visa. Embassy website was useless as well as the process one has to undertake to get double entry visa. In total, four physical visits were necessary. Another element of preparation included shopping for some warmer clothes. Of course it involved good portion  of indecisiveness when choosing (on the female side of course), however selection of warm clothes in Dubai is fortunately not too extensive. Last element was getting items which Edward marked as hard to get in Kazakhstan. Besides the easy ones like good coffee or white wine or gin, it was also meat. Well, Edward is a connoisseur and his mother is originally from Brazil. 

Všechno se nám to podařilo sbalit, včetně 6kg nejlepšího hovězího v polystyrénové krabici s chladicími náplněmi. Naposledy jsme se nadechli dubajského podzimního 40ti stupňového vzduchu a nastříkali se v duty-free parfémy. V mém případě jsem udělal fatální chybu. Mám dojem, že to byl silně pižmový Tom Ford, který Marušce nesedl, a za což mi celý zbytek dne spílala.

At last, we managed to pack everything, including 6kg of high quality beef in a styrene box laden with cooling cartridges. Inhaled the 40C of Dubai air for the last time and sprayed ourselves with duty free perfumes. I made a fatal mistake – Tom Ford was a bit too musky and Marie was moaning about it the whole flight.

Let s FlyDubai proběhl hladce. Dokonce i včetně přistání, které se neobešlo bez tradičního potlesku pro pilota, známého všude v post-socialistickém světě. Ano na palubě byli hlavně Kazaši, ať už kazašského nebo ruského původu. Vzhledem k tomu, že jsem v Kazachstánu již několikrát byl, nenechal jsem se zmást filmem Borat. Což ovšem nebyl případ, když jsem tam kdysi letěl poprvé. Tehdy jsem opravdu očekával, že všichni Kazaši vypadají jako Rumuni, mají kníry a budou mi nabízet svoje dcery.

FlyDubai flight was fairly OK, including the landing which was accompanied by people  clapping, so typical for the post-socialist world. Plane was full of Kazakhs either of true Kazakh or Russian origin. As I already went to Kazakhstan several times before, I didn’t get confused by the Borat movie any more. However, the first time I really did expect that Kazakhs will look like Romanians or Borats, with thick mustaches, offering me their daughters. 

Tak jako tak, když jsem uviděl imigračního úředníka, už jsem měl na jazyku „Jak se maš? High five!“. K tomu naštěstí nedošlo a tak jsme  úspěšně prošli nerudnou kontrolou a vpadli do haly, kde nás přivítal Edward. Shledání po několika měsících bylo samozřejmě emotivní. Na slzy sice nedošlo, ale na plácání po zádech ano. „Můj byt možná ještě není úplně ready, tak si tam jen složíte zavazadla a pak se vrátíme v noci. Furt tam ještě makají dělníci“, nenápadně poznamenal Edward na adresu svého bytu, kde jsme měli spát a který už měl být hotov před měsícem. Tak jsme vyrazili a po cestě, že ještě v hospodě nabereme Pavla.

In any case, upon seeing immigration officer, I was about to say „Yak se mash? High five!“. Fortunately didn’t happen and so we managed to get through a typically rude post-socialist custom check and greet Edward. Got on our way, planning to pick up my friend Pavel who was waiting for us in a pub. 

Vodka je zlá caravan / Vodka is an evil queen

Pavel na nás už čekal někdy od oběda a bylo to na něm docela i vidět. Zdá se, že poměrně dobře a rychle přivykl zdejšímu životnímu stylu. Čekání se tradičně vyplňuje popíjením destilátů a to hlavně vodky. Co by také člověk jiného dělal. Posíleni o alkoholem posíleného Pavla, dorazili jsme do Edwardova bytu. Tam to vypadalo jako, kdyby právě začala perestrojka, ale rozhodně ne tak, že bychom tam mohli v blízké době spát. Bylo vidět, že Edward v duchu šílí a cítí se docela trapně. I on, ostřílený dubajskou výkonností, nebo spíš nevýkonností, místních Indů a Arabů, zcela podcenil kazašského ducha.

Pavel had been waiting for us ever since the lunch and well, one could see that. He got certainly well used to the life style of waiting and drinking vodka. But what else to do, right? Since Edward’s flat wasn’t totally finished and ready yet (he overestimated capabilities and dedication of local contractors when revamping the place), we took a sleep asylum for this night in Pavel’s grandiose hotel room in Almaty downtown. 

Pavel nám nabídl azyl pro dnešní noc a tak jsme vyrazili k němu na hotel a pak kam jinam – najíst, napít, pokecat. Od té doby už moje vzpomínky začínají být mlhavé. Pamatuji, že jsme jedli boršč, bylo tam nějaké pivo a zcela jistě i vodka. Potom jsme odvedli Marušku na pokoj, neb byla znavená a šli jsme někam dál. Třeba říci, že nejsem příliš zvyklý, popíjet vodku…

Then we went out to have some bite, drink and chat. Since that time, my memories start to be a little foggy. Remember eating borsch, drinking some beers and of course vodka. Then we escorted Marie to the hotel room as she was a bit tired, and continued to some other place. Must note here that I’m certainly not an experienced vodka drinker…

„Teda já mám takovej hlad“, povídám Marušce, když jsem se ráno probudil. „Co blbneš? Vždyť jsi měl včera 2 večeře, si mi ještě v noci říkal“. „Cóóó? Nééé. Není možné.“ Snažil jsem se usilovně pátrat v paměti po nějaké záchytné vzpomínce na předchozí večer. Probudil jsem Pavla a ptám se ho, jestli si vzpomíná, kde jsme byli, co jsme dělali. Jenže ten na tom byl úplně stejně jako já. „Nebudeme to řešit, jdeme se najíst“, rozhodli jsme. „Za rohem je dobrá gruzínská restaurace“.

„My God, I’m so hungry“, I’m telling to Marie in the morning. “Are you nuts? You had two dinners yesterday. You were bragging about it at night.“ „What? No? Impossible!“. I was trying to search in my memory anything that I could remember from the previous night. I woke up Pavel hoping he will be better off. But he was exactly the same as me. „Well, what can we do, let’s go to eat“, we decided. „There is an excellent Georgian restaurant around the corner“.

Vstoupili jsme do velice útulně zařízené, vesnicky vypadající, restaurace proslavené gruzínskou kuchyní. „Nebyli jsme náhodou tady?“, říká Pavel. „Nééé, takovou hezkou restauraci bych si určitě pamatoval“, já na to. Obsluha se na nás příjemně, ale potutelně usmívala. Objednali jsme několik specialit a také láhev dobrého gruzínského vína. A pak dorazil Edward: „Hele, jako ne že by tohle byla špatná restaurace, ale mohli jste taky zkusit něco novýho, ne?“, divil se.

So we entered a very cozy, rural looking place, famous for its great Georgian cuisine. „Hey, weren’t we here yesterday by any chance?“, Pavel asked. „Nooo, definitely not, I’d remember such a cute place“. The waitresses were smiling at us. We ordered several specialties and also a bottle of good Georgian wine to start the day with. And then Edward showed up in the door: „Hey guys, what’s up? Not that this is a bad place to eat, but perhaps you could try something new, no?“.

Posílili jsme se tedy, zapili kocovinu a dále bádali na téma, co se vlastně dělo včera. Potkali jsme ještě dalšího českého kamaráda  a vyrazili autem na Čembolak. A to je ta skvělá věc na Almaty. Hory, ba přímo velehory, které jsou 20 minut od centra. Prostě paráda. Nahoře bylo nasněžíno, ale krásně slunečno. Čerstvý vzduch a životadárné paprsky nás úplně spravily. Po dubajské anabázi jsme se cítili jako kokosy na sněhu a nemohli jsme se nabažit pocitu, že zase vidíme sníh. Byla z toho malá koulovačka.

So we got little better, ate off the hangover and did some further investigations into what was actually happening the previous day. Then we met another Czech friend and went up to Czembolak. And that is a cool thing about Almaty. Mountains, I mean giant mountains, are right 20 minutes off the center. Amazing. Snowy, sunny, fresh. After a long time we felt how it is to touch the snow. Oh, if we just knew what the next days will bring…

Takže po osvěžujícím odpoledni jsme se přesunuli do hotelu blízko Edwardova bydliště a následně se vypravili ještě s dalšími do jeho oblíbené korejské restaurace. Nutno podotknout, že Edwardova frustrace se spolehlivostí a kvalitou kazašských řemeslníků pokračovala. Ale v korejské reštyce jsme se řádně nasytili grilovaným masem v korejském stylu a dali si pár pivek a bylo hej. Netřeba dodávat, že také proběhlo pár set gramů vodky. To snad ani jinak nejde. Přístí den jsme měli vyrazit do Kyrgyzstánu.

So after refreshing afternoon we moved to a hotel near Ed’s place, who was still being super frustrated by the reliability of Kazakh contractors. In the evening we went to his favorite Korean place where we had a proper Korean meat feast, meeting some other guys, and of course consuming several hundred grams of vodka. That is just a must. Next day we were to head off to Kyrgyzstan.

Zpátky do minulosti / Back to the past

Odjezd se nám trochu protáhl, takže jsme vyráželi až odpoledne. Edwardův Land Cruiser se valil po silnici proměnlivé kvality, poměrně dost zatížené dopravou. Jeli jsme podél velehor Tien-Šen a byl to věru krásný pohled. Po cestě jsme sjeli ze silnice a trochu si zajezdili mezi kopečky. Až z toho občas vlasy hrůzou vstávaly. Vlasy ale naprosto jistě vstávaly hrůzou z toalety, kde jsme se cestou stavili. Jediné, co bych s tím mohl srovnat byly „vyprazdňovací jámy“ v jižní Etiopii. Ale tam byly aspoň zadarmo. Fakt, že za něco takového se v Kazachstánu platí, mi přišlo jako neuvěřitelné. Byl to prostě hnus. Vzduch byl tak prosáklý čpavkem, že se mi regulerně zvedal žaludek a ještě jsem měl strach, že tím nasáknu a budou mi smrdět vlasy a oblečení. „Hajzlbábuška“, která vybírala poplatek musela být buď otupělá nebo prostě přiotrávená smradem.

Rolling on in Edward’s and Sabina’s Land Cruiser we were following the Tien Shien mountain ridge to our left. What a beautiful scene. On the way, we took a little off-road on the little hills alongside the road. Bit scary, especially on the way down. One got chill on the back. However, the proper chill came after a visit to one of the roadside toilets. The only comparison I could find in my memory would be the crap-holes I was once forced to use in Ethiopia. But those ones were at least for free, while here was an entry fee. The fact that one has to pay for something like this is totally unbelievable. It was a pure disgust. Air was so soaked with ammoniac that my stomach was turning around and I was afraid that my clothes and hair will stink of this. Old lady collecting the entrance fee must have been either numb or semi poisoned.

Na hranici jsme dorazili již za šera. No, proces byl takový jak známe z minulého století, ale budiž. Obešlo se to bez úplatků a strkanic. Sabina jako Kazaška projela autem, my museli vystoupit a se zavazadly se nechat proclít a odrazítkovat. Pak jsme chvíli čekali venku na Sabinu a začínalo přituhovat. Myslím teda jako že zima. Takový ten pocit, když severák začne foukat ze strnišť. V kombinaci s všeobjímající temnotou narušenou občasnými žárovkami kinklajícími se ve větru, prkennými barabiznami a spoustou pochybných existencí, to vypadalo jako typické území nikoho. Na hranicích zřejmě netuší, že někdo z těch tisíců lidí, co překračuje hranice, potřebuje během toho poměrně dlouhého procesu na záchod. Lidé si proto ulevovali kdekoliv ve tmě.

We got to the border already at dawn. Well, the custom and immigration process did remind of a past century a bit. However, no bribes no real nuisance. While waiting outside for Sabina who drove through the border line, we started to feel it is getting cold. The kind of a feeling when the winter properly starts with a blow of freezing wind from the fields. Combination of cold, darkness broken by the few lamps clinging in the wind and bunch of weird existences made up a typical no men’s land atmosphere. 

Do Biškeku, hlavního města Kyrgyzstánu, jsme dojeli už za pořádné tmy. Ten post-sovětský pocit tu byl všudypřítomný. Osvětlení fungovalo tak napůl, na ulicích prázdno a všechno silně omšelé, tak jakoby pod vrstvou prachu. O to větší byl šok z hotelu, který Edward zabookoval. Hotel Futuro vypadal hlavně uvnitř v daném kontextu opravdu futuristicky. Vlastně vypadal úplně normálně moderně, ale to by tady nikdo nečekal. Vybalili jsme a rychle vyrazili do centra, se najíst. Šli jsme na jisto do non-stop restaurace, která nabízela všechno možné i nemožné z kyrgyzské, čínské a gruzínské kuchyně. Atmosféra mírně dekadentní, ale jak říkával Buchtík v Neználkovi: „S plným břichem, houby zle.“ V podstatě to tam bylo příjemné a jídlo vůbec nebylo špatné.

We reached Bishkek, the capital of Kyrgyzstan, at night. The post-soviet feel was imminent. Public lighting was half working, half not working, streets were empty and everything was worn down, mossy and dusty. What a shock when checking into a hotel that Edward booked. Hotel Futuro looked in the given context seriously futuristic. Well, it looked totally normally modern, but no one would expect to find it here. Being hungry, we got immediately on the way to the 24 hours open, a bit decadent but tasty, place called Sere. Combination of Kyrgyz, Georgian and Chinese cuisine was not bad.

Ráno nás čekala menší prohlídka Biškeku a shánění masa. Edward, jakožto vyhlášený gurmán, nás nehodlal krmit nějakými blafy ze samoobsluhy. Biškek v mnohém vypadal smutně, neinspirativně, zamračeně. Prostě jsme došli k názoru, že žít bychom tady asi nechtěli. Taková směs socialistických budov a památníků a do toho paneláky, paneláky a paneláky. Ale paneláky oproti nimž by se ty pražské jevily jako zcela pohledné baráčky. Zajímavá je úroveň domamontu, tzn. toho, jak si lidé svoje byty a lodžie různě zdokonalují, nastavují, zateplují atd. za účelem zvětšení a zkvalitnění životního prostoru. Každý to dělá po svém a proto ty domy pak vypadají jako nějaké poslepované krabice.

Morning was dedicated to the city sightseeing and meat buying. Ed, as a true foodie, did not plan to feed us with some supermarket stuff. Bishkek looked largely sad, uninspiring, grim. Overall feel was that this would not be a place to live. Mixture of socialist buildings, monuments and blocks of flats. Many of them. The ones in Prague look like cute little houses compared to them. What was interesting was the level of the do-it-yourself customization. People try to improve their flats, cover and extend the balconies in order to make them more comfortable. Everyone does it his own way and then the houses look like some patched cardboard boxes. 

Maso jsme sehnali na nejméně očekávaném místě. A to v nočním klubu, který byl přes den uklízen a větrán a kde se v koutku krčel malý chladící pultík s poměrně dost kvalitními kusy masa od anglického řezníka, který tady maso „boural“ po anglicku, tzn. normálně. Obtěžkáni čerstvými steaky, vyrazili jsme opět do víru města. Ještě jsem zkontroloval jak moc pražská je kavárna Praha naproti přes ulici. Zjistil jsem, zklamán, že ani šunku či pivo tam nemají pražské.

We have found the meat in the least expected place. A night club which was being cleaned during the day had a little cooling counter hidden in the corner, offering very nice pieces of meat by an English butcher. Getting what we wanted, we got back to the sightseeing.

Při popojíždění městem v zácpě jsme byli zastaveni policií. Sličná slečna v uniformě si na nás vymyslela přímo ďábelskou lest. Taková by snad nenapadla ani mě. Vůbec nevadilo, že jsme jeli vyloženě krokem, protože to jinak ani nešlo. Byli jsme obviněni z toho, že jsme nedali přednost chodcům na přechodu. Chudák Sabina si nebyla ničeho takového vědoma. Ani přechodu, ani chodců. Ale policistka byla hotový anděl. Pokutu sice zaplatit musíme, ale ušetří nám prý práci s chozením na poštu a dojde tam prý za nás. No neberte to. Tak jsme jí dali peníze a jeli dál. Hrozně rádi, že teda nemusíme na tu poštu a že ta dobrá žena to zaplatí za nás…

While moving around in the traffic jams, we were stopped by police. A cute girl in a uniform has created a superbly elaborated devilish wile. So good, that I wouldn‘t myself been able to invent it. It didn’t matter that we were moving in slower than pedestrian speed, because we could not do else. We were accused of not giving a right of way to the pedestrians. Poor Sabina wasn’t aware of neither pedestrians nor pedestrian zebra crossing. But the policegirl was a real angel. „Well, you must pay the fine of course, but you would have to go to the post office to pay it. So give me the money and I will do it for you, so you don’t have to waste your time“. How sweet is that? We gave her money and went on, being so grateful… 

Počasí na horách se mění / Mountains weather changes fast

Pak už jsme vyrazili směr hory. Projeli jsme celé město, po cestě viděli pár reálně socialistických monumentů a za chvíli byli na výpadovce. A pak už rovnou na venkově. Venkov i tady má takovou tu smutnou tvář, podobnou tomu ruskému. Rozbité silnice, oprýskané a nedostavěné domy, zubaté ploty a spoustu odpadků kolem silnic. Mezi tím se procházejí poněkud ponuře vypadající lidé a spousta koní. Ty koně, to se musí nechat, vypadali docela šťastně a zdravě. Bůh ví, jestli tušili, že jednou třeba skončí na talíři, protože stejně jako v Kazachstánu, konina je zde vyhlášenou pochoutkou.

So we finally set off towards the majestic mountains. Went through the whole town, saw lot of monuments and then got on the express way. And then we were straight in the country-side. Also here, the country has its sad face, sort of similar to the Russian one. Beaten roads, ran down or unfinished houses, broken fences, piles of trash on the road side. In the middle of all of that you see rather grim looking people walking around and lot of horses in the background. To be honest, the horses actually do look pretty happy and healthy. God knows, if they end up on someone’s plate one day, because like in Kazakhstan, also here the horse meat is a renown delicacy.

Ale před námi už se rýsovaly hory a ty vypadaly fakt moc pěkně. Zdravá zelená barva. Jenže brzy jí začala halit mlha a posléze začalo pršet. „No jo, to přestane“, uklidňovali jsme se, „počasí na horách se přece mění furt, že jo“. Naším cílem bylo jakési místo v horách, které má prý chatičky a velice příjemnou atmosféru. Dojeli jsme kamsi, kde byly vybydlené baráky a bordel a silnice už dál nevedla. Něco jako chatičky tam snad bylo, ale příjemná atmosféra odsud odešla už před dobrými 20ti lety. Stále pršelo a byla docela férová zima. Tak jsme otočili a dojeli na místo, které jsme minuli cestou. 12 komínů se to jmenovalo. Takový dřevěný komplex, docela roztomilý, ke kterému patřilo několik dřevěných chatek, jež se daly pronajmout. 100USD mi docela vyrazilo dech, myslel jsem, že Kyrgyzstán je chudá země. Ale chudoba a drahota se nevylučují, zdá se. Každopádně chatka byla hezká, vešli jsme se tam čtyři a hlavně tam bylo teplo a sucho.

But in front of us the mountains started to emerge and they were looking really good. Healthy green color. But soon, they started to wrap themselves in fog and then it started to rain. „Well, it will stop soon“, we were comforting each other, „the mountains weather changes fast, right?“. Our goal was to find some place in the mountains that is supposed to have cottages and very pleasant atmosphere. We reached to a point where the road has ended, there were few dilapidated houses and trash. There was something that could be called cottages with little bit of imagination however the promised pleasant atmosphere has left from here at least 20 years ago. It kept raining while the cold was getting a proper wintery cold. So we turned back and got to a place which we passed on the way. It was called 12 chimneys. Wooden complex, quite cute, including several cottages that were for rent. 100USD was a bit hefty as I thought that Kyrgyzstan is a poor place. But it seems like the poor and expensive does not exclude each other. In any case, cottage was nice, big enough for 4 people, and it was dry and warm.

Za neustálého deště jsme se přesunuli do restaurace s krbem, kde jsme si dali pár piv a vodek na zahřátí a pak jsme venku v takovém malém přístřešku začali s Edwardem grilovat. Vedle nás dva místní chlapíci zrovna stahovali jehně. Uvědomil jsem si, že je Eid, hlavní muslimský svátek. Jehně bylo odkrvené, hezky halál po muslimsku. Vzájemně jsme se chodili okukovat. Oni jak my grilujeme, my jak oni stahují. A přitom jsme si rusky povídali o životě. Edward mě fakt překvapil, za jak krátkou dobu se naučil docela kloudně rusky. Švéd jeden…

While it was continuously raining, we moved to the restaurant with fireplace, got few beers and some vodka to warm up and with Edward started the bbq in a small shelter outside. Next to us two local guys were skinning a lamb. I realized it is Eid, the main Muslim celebration. Lamb was bleeded out, just the Muslim halal way. We were checking each other. We to see how they skin, they to see how we grill. And during that we were speaking about life in Russian. Edward seriously surprised me, how quickly he learned pretty good Russian.  

Jeden z chlapíků odjel a s námi zůstal Ulan, jakýsi správce celého objektu. Naše masíčko bylo už krásně ugrilované a tak jsme ho pozvali, ať s námi přijde pobejt a ochutnat. Teda maso mu moc nejelo. „Hele, hele, on se v tom tak camrá, nípe, jako kdyby mu to moc nejelo, co?“, povídám Edwardovi. To byla pro něj dost osobní záležitost. „Ty jo, co dělá?  Dyť v životě nemohl jíst něco takhle dobrýho. Ten tak maximálně vysušenej šašlik a brambory“, realisticky zhodnotil místní kulinářství. Jo, jenže to bylo asi ono – místní zřejmě nebudou zvyklí na medium rare, tzn. hezky krvavý biftek, když při svém halal stylu vypouštějí všechnu krev do poslední kapičky. Potom jsme pozvedli číše vodky a ta už mu jela mnohem víc, muslim nemuslim.

One of the Kyrgyz guys left, while the other named Ulan, being sort of a maintenance man, stayed. Our meat was already nicely grilled, so we invited him to join us and taste. We were expecting him to have a little orgasm, but the meat didn’t seem to impress him. „Man, look how he is picking through it, looks like he is not too excited“, i was telling Edward. For him it was a very personal matter. „What a hell is he doing? Most likely he could have never eaten anything so good in his whole life. For him, a dry sashlik and potatoes would be a feast“, realistically evaluated the level of local culinary tradition. Locals, being used to halal bleeded out meat, are probably not used to the chewy rare beef. However, Ulan had no problem with vodka.

Během večera vodky přibývalo „dvěstě gramov“, „četyrista gramov“ a potom už jsme jeli „šjesťset gramov“, což už byly více než půllitry. Do toho lahve dobrého arménského vína a řada piv. Prostě Kyrgyzstán. Od Ulana jsme se dozvěděli hromadu zajímavých věcí. Například to, že mu je 45 let. Hrdě se bil do prsou: „Davajte, posmotryte, ya takoi molodec, tolko sorok me“, jak prý vypadá mladě. Nám to vyrazilo dech a mezi sebou jsme zděšeně konstatovali, že vypadá spíš na 60 let. Ten tvrdý život v horách a každodenní konzumace vodky se holt promítá v jeho větrem ošlehané tváři. Ale když on tvrdí, že vypadá mlád, znamená to, že ostatní jsou na tom ještě mnohem hůř.

During the evening, vodka bill has been growing fast. „Dvyestegramov“, „czetyrista gramov“ a then we started with „shestsetgramov“, all together being a lot. Combined with bottles of good Armenian vine and pile of beers. Simply Kyrgyzstan… We discovered many interesting things from Ulan. For example that he is 45 years old. He was pounding his chest shouting: „Look what a guy am I, already 45, but I still look so young.“ That put us off, as all of us thought that he must be at least 60. Tough life in the mountains and daily vodka doses do have some impact. But if he says he looks young, the others must be much worse…

Nikdo už dnes neví, jak jsme se dostali zpět do chatičky a kolik vlastně bylo. Co si ale pamatuji dobře, bylo probuzení. Zasáhla mě sněhová koule. Ve dveřích stál Edward a za ním byla vidět zasněžená krajina. Vypadalo to úplně idylicky, jakoby vánočně. Tak to nikdo z nás nečekal. Zde už začínala být naše lehká letní výbava z Dubaje opravdu nedostačující. Nějak jsme se sebrali a v závějích se vydali dolů do restaurace. Trochu pomohla coca-cola a opravdu silná polévka. U vedlejšího stolu hodovala partička kyrgyzských mafiánů v teplácích, přišedších v černých Mercedesech. Kožené bundy nesundali ani ve vyhřáté místnosti. Pochutnávali si na tom jehňátku, jehož stahování jsme včera pozorovali. Pár z nich se během oběda šlo modlit, jiní se nalévali vínem a vodkou. Hezký příklad náboženské tolerance.

No one remembers how we got back to our cottage and what time it was. But what I remember well was the wake up. I was hit by a snowball. Edward was standing in the door and behind him was a white countryside. It look idyllic, sort of Christmassy. For us somehow unexpected. Here our light Dubai gear started to be too light. We picked up and in the deep snow descended to the restaurant. Coca-Cola and really strong broth helped. Table next to us was occupied by a gang of Kyrgyz mafiosos in jogging pants who come in several black Mercedes limos. They kept their leather jackets on even in the well heated room. And they were feasting on the lamb we saw yesterday. Some of them went to pray during the lunch, others were watering their guts with vine and vodka. Nice example of religious tolerance.  

Ve sněhové vánici jsme se vydali zpět do Biškeku. Cestou jsme zastavili v několika značně zoufalých obchůdcích, kde jsme se snažili sehnat pohlednice. Moc se nám snažili pomoci, leč měli jen narozeninové. Každé vylezení z auta vystavovalo moje již tak zbídačené tělo krutému kyrgzyskému mrazu. Dole v Biškeku již bylo o něco mírněji. Opět jsme si prohlédli ďábelské paneláky a stavili se v opravdu impozantním muzeu. Tam konečně měli ony pohledy.

In a heavy snowstorm we set for Bishkek. On the way, stopped at several desperately looking shops, where we wanted to buy some postcards. They really tried to help us, but had only bday cards. Each getting out of car was exposing my already beaten body to the cruel Kyrgyz frost. Fortunately down in Bishkek the things got a bit better. Once again we saw the crazy blocks of flats. One the way we stopped at super impressive museum and finally found the postcards.

Civilizace nás vítá / Civilization is welcoming us back

Cestou zpět do Kazachstánu nás čekala klasická nástraha v podobě policejní hlídky a pokuty s ní spojené. Ach ti lumpové mazaní. Měří rychlost kousek za značkou škola. No jo no, klasická past. Ano, u školy se má zpomalit. Akorát, že my už jsme zvyklí, že tam je rovnou na značce napsaný i rychlostní limit. Ale to tam raději nedávají, protože by si toho mohl někdo všimnout a opravdu zpomalit a tím pádem neplatit pokutu, resp. úplatek. Tentokrát se to obešlo bez té hry na to: „Dejte mi peníze a já to zaplatím za vás na poště“. Prostě a jednoduše: „Dejte mi prachy a jeďte“.

On the way back to Kazakhstan we once again faced a classic trap in a form of police post and fines associated with it. Well, the level of sophistication on how to screw the drivers is high here. They measure speed just few meters behind a traffic sign that says there is a school. And yes, one should slow down around the school. But most of the drivers are also used to the speed sign that says 40 km/h, but that one is not here, so it is very easy to miss the school sign. But if it was not easy to miss, then there would be no fine, no bribe respectively. This time it has gone without playing around. Just „give me money and go“.

Na kyrgyz-kazažskou hranici jsme dorazili ještě za světla, tudíž jsme měli možnost vidět celou tu mizérii. Vypadalo to jak ve válce. Vojáci s maskami na obličejích, samopaly, spousta nuzně vypadajících lidí, přenášející ohromné balíky. Během procesu se setmělo a vše vypadalo ještě víc apokalypticky. Byli jsme nahnáni do jakéhosi zamřížovaného tunelu, kterým fučel studený vítr a nalepeni na sebe jsme společně s masou lidí pomalu postupovali směr Kazachstán. Opět jsem přemýšlel nad tím, proč je nutné, proměňovat proces překračování hranic na takovýto dehumanizující zážitek. Nemělo by to spíš být naopak? Alespoň teoreticky?

We reached Kyrgyz-Kazakh boarder still during the daylight, so we had a chance to see the whole misery. It looked like in the warzone. Soldiers with masks in their faces, machine guns, crowds of miserable looking people carrying bags of something unidentifiable from place to place. During the process it got dark and everything started to look even more apocalyptic. We were pushed into some sort of fenced tunnel with the freezing wind blowing, through which we were progressing in the Kazakhstan direction. I was once again thinking why is it necessary to turn border crossing into such a trauma. Shouldn’t that be other way around? Theoretically at least?

Nakonec jsme bez úhony prošli. Nikdo po nás nic nechtěl a tak jsme zase nasedli k Sabině do vyhřátého auta a jupí do Almaty. Tam se také docela ochladilo a tak jsme se rozhodli, dopřát si trochu klidu a míru a hlavně tepla a s Maruškou jsme se přesunuli na 2 noci do jednoho spa hotelu hned na úpatí hor. Nejdůležitější bylo, že měli saunu. Ach jak si člověk zvykne v Dubaji na servis. Sice na něj také dost často nadáváme, ale v podstatě se začínáme stávat normálními rozmazlencemi. Hotel to byl relativně pěkný a rozhodně ne levný, ale prostě post-socialistická klasika. Když jsme dorazili před hotel, 2 strážci nebo dveřníci, nebo bůh ví co, na nás civěli jak na vrata. Asi byli naštvaní, že tam vůbec někdo je. Ani je nenapadlo nám ty dveře otevřít a podržet, natož pomoct se zavazadly.

Everything has gone well at the end. No one wanted anything and we were happy to join Sabina in the warmed up car and off to Almaty. There it got colder too so we decided to treat ourselves to little bit of piece and heat especially, so with Maruska we moved to one of the spa hotel on the mountains side, first making sure that their sauna is functional. Well, one gets used to some sort of service in Dubai. Truth is that we tend to brag about it too, but in fact we are just becoming spoiled. This hotel was relatively nice and certainly not cheap, however it was a typical post-socialist classic. When we pulled in front of the door, 2 watchmen or whatever was their job function, were staring at us, being obviously irritated that someone dared to come and bother. They didn’t show any intention to open the door for us or even help with the luggage.

Ale budiž, pokoj byl pohodlný. Sauna byla vyhřátá a ten kýžený odpočinek jsme zde dostali. Následující den jsme se rozhodli konečně trochu objevovat Almaty. Zašli jsme na trh Zelený bazar a nakoupili hromady medu, oříšků a hlavně místního sýru čečel. Na něm jsem se stal téměř závislý. Chodili jsme po ulicích, nakoukli do kostela, prohlédli zaparkovaná děla (teda já je prohlédl) a pokusili se najít Muzeum města Almaty. Dopadlo to klasicky – tam kde to muzeum mělo být, stál starší chlapík se samopalem, který mi tvrdil, že o žádném muzeu nikdy neslyšel. No, aspoň jsme se prošli. Večeři jsme dali stylově v české restauraci Kolkovna. No, kdo by to čekal v Almaty. Ale Prahu a Čechy obecně tu mají dost rádi.

But OK, room was comfortable and sauna was heated up, so we got the so much needed rest and warmness here. Following day was finally dedicated to the true tourist Almaty explorations. At the famous Green bazar we bought piles of honey, nuts and the local czeczel cheese. I became nearly addicted to it. We saw the streets, churches and tried to find a museum of Almaty. It ended up typically – at the place where the museum was supposed to be was an older gentleman with AK-47, telling me that he has never heard about any museum. Well… at least we walked a bit. Dinner took place in the local outlet of Czech Kolkovna restaurant.

Poslední noc nás pak čekala návštěva profláklého klubu Čukotka. Teda profláklého zní docela negativně, ale ono to tam vůbec nebylo špatné. Dle Facebook postů kamaráda Pavla, které jsem sledoval celou dobu, co on žije v Almaty a na nichž nebyl ani jednou střízlivý, bylo jasné, že to bude místo pro gurmány. Naprosto očividné bylo to, že toto je jediné místo, kam chodí kazažstí hipsteři. Nikde jinde jsem je totiž neviděl, ale zde se jimi přímo hemžilo. Místo to bylo veselé, plné mladých i starších šťastných lidí. Muzika duněla a atmosféra byla fajn.

Last night was to be a highlight – visit to the famous night club Czukotka. In fact the place was pretty cool. And based on the Facebook posts of my friend Pavel, which I have been previously monitoring and on which he had never looked sober when being in Czukotka, it was clear that this place will rock. And maybe even roll. It was the only place in whole Almaty that had a true hipster concentration. Drinks, music, fun, good people. We liked…

Domů jsme dostali šťastně k ránu. A pak už nezbývalo, než sbalit věci do kufrů a čekat na Edwarda, až nás vyzvedne. Samozřejmě přijel trošičku pozdě, ale to nám nezabránilo, po cestě ještě zastavit na doner kebab, protože jsme měli strašlivý hlad. Z té malé zastávky nám vzniklo velké zpoždění a tak se naše cesta na letiště změnila v regulérní úprk. Jen tak jsme stihli check-in. Ale vše dobře dopadlo a za pár hodinek už jsme zase byli v naši prohřáté a umělé Dubaji ☺

We got back to the hotel in the early morning. And so we packed our stuff and waited for Edward to pick us up. He came a little bit later, however it didn’t stop us from getting a doner kebab on the way, as we were terribly hungry. This stop generated a huge delay, which turned our airport journey into a real run. Made to check-in literally in the last minute. But everything ended up well and in few hours we were back into our warm and artificial Dubai ☺

AUTOR: Pavel Jirat