PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Tohle byla moje druhá návštěva Persie, tentokrát i s Maruškou. Opět nejen ve mně zanechala hluboký dojem a opět jsem se utvrdil v tom, že Iránci, alespoň ty co jsme potkali, si nezaslouží mizernou reputaci, kterou Irán má. Jak je možné, že banda náboženkých fanatiků je schopna ovládnout zemi, jejíž obyvatelé jsou často vyloženě liberální, nebo alespoň velice tolerantní? Mám už za sebou kolem stovky zemí celého světa a úplně vážně tvrdím, že nikde jinde na světě nenajdete pohostinnější, slušnější a přívětivější lidi.

Plánování našeho výletu se samozřejmě neobešlo bez určitých obav, které Maruška měla. A není proč se divit – Irán se navenek moc přívětivě nejeví, zvláště pak emancipovaným středoevropským ženám, které jsou hned konfrontovány povinností, nosit předepsaný volný oděv, skrývající ženské křívky a k tomu šátek zakrývající vlasy. Pro nás chlapy je to jednodušší – musíme se akorát obejít bez šortek.

V Dubaji byly zrovna muslimské svátky obětování Eid a tak jsme využili pár volných dnů. Trochu jsem se bál, aby kvůli Eidu Irán fungoval, ale opět se ukázalo, že hodně obyvatelů je nábožensky dost vlažná a nějaký svátek nehraje skoro žádnou roli. Co v Iránu trochu nefungovalo, byly tzv. visa on arrival, tzn. víza při příletu. Na vydání víz jsme v letištní hale čekali skoro 3 hodiny a celé to bylo poněkud chaotické. Trpělivost přináší růže, ale příště snad radši půjdu na ambsádu.

Nakonec vše dobré a následovalo nadechnutí se širázského vzduchu. Teplo, ale příjemné. Kolem 30 C a hlavně sucho. Oproti dubajské prádelně fakt rozdíl. Cestou taxíkem do zamluveného guest housu jsem pozoroval širázská předměstí. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo Československo v době socialismu. Nebyl tu bordel jako v Indii, základní infrastruktura relativně funkční, panelové domy a činžáky. Akorát to bylo takové trochu zašlé. Co se ovšem vymykalo chápání, byl způsob jízdy místních řidičů –  z nějakého důvodu jezdí zásadně tak, že dělící čáru mají uprotřed auta. Vtipné bylo, že to byl první komentář kolegy, s kterým jsem se po návratu zpět o Iránu bavil.

My jsme ovšem dojeli až do starého centra Širázu. Když říkám starého, myslím tím opravdu starého. Na prvního pohled to vypadalo, že budeme žít v rozpadajícím se ghetu. Na druhý pohled se z toho vyklubala nejstarší obytná čtvrť, kde domy jsou stavěny z hlíny a nepálených cihel. A kde člověk má pocit, že se vrátil o pár set let zpět. Tak působil i náš velice vkusně zrekonstruovaný guest house. Vše bylo čisté a příjemně zařízené. Náš pokoj měl v oknech barevné vitráže, výklenky ve stěnách obložené koberci a hliněné stěny fungovaly jako skvělá klimatizace. Prostě jako v pohádce.

Přivítal nás majitel Soroush, s kterým jsem všechno domlouval po mailu. Sympatický chlapík, velice slušný, hovořící dobrou angličtinou. A s velkou ambicí svůj penzion dále rozšiřovat a tím vlastně zachraňovat rozpadající se starou čtvrť. Pohostil nás růžovou vodou. „Hele, ten šátek tady u mě vůbec mít nemusíš“, hned řekl Marušce, která se snažila respektovat místní pravidla. Tak si ho docela ráda sundala. I když jí tak slušel ☺

Dobré bylo to, že jsme byli v historickém centru, kousek od slavného Vakeel Bazaru. Je to fakt opravdový bazar, kam místní lidi chodí kupovat všechno možné. Ještě nebyl čas a dost turistů, aby se z toho stala turistická atrakce. Je tam spousta obchodů a obchůdků s koberci, uměleckými výtvory, ale také kořením, pistáciovými oříšky, nebo jen prostě věcmi do domácnosti. Tady Širáz žije a pulzuje. Chodby jsou plné lidí. Iránské ženy, zvláště ty starší, jsou oblečeny v černých čádorech a připomínají svým tvarem kuželky.

V podstatě se dá říct, že v Iránu jsou lidské postavy (samozřejmě vizuálně) rozděleny na „barevné“ a „černé“. Čádor je kus černé látky, vlastně takový přehoz, který si žena přehodí přes celé tělo včetně hlavy, takže jí kouká jen obličej. Není ale povinný, pouze chce-li žena jít do mešity. A nemá-li ho zrovna na sobě, může si ho půjčit u vchodu. Jinak na ulicích je vidět, že se ostří islámské revoluce a strikní náboženská pravidla obrousila. Mladé holky jsou moderně oblečené a povinný hedžáb (šátek na hlavě) mají fakt jen na oko, většinou posunutý dozadu, jen tak tak že jim z hlavy nespadne. Mravnostní policie může sice mít občas nějaké připomínky, ale v jejím nedohledu se zdá tahle tradice poněkud přežitá.

A tady je třeba zmínit, že ty iránské mešity jsou opravdu kouzelné. Jak známo, tak Irán je baštou šítského islámu a oproti tomu sunitskému, který převažuje ve většině arabských zemí, nám přišel mnohem jemnější, mystičtější a v podstatě i méně striktní. To se promítá i v těch mešitách. Ty sunitské bývají často spíše strohé, kdežto ty šítské tady jsou velice dekorativní, plné ornamentů, mozaik a barev, zvláště pak tyrkysové. Portály mešit jsou opravdová umělecká díla se spoustu krásných detailů. Mešity mají vitrážová okna, propouštějící barevné paprsky světla. To vytváří krásné světelné efekty – člověk uvnitř jako by se zabalil do světel.

Další specialitou šítského islámu jsou pak tzv. „shrine“, nebo-li česky svatyně. Zde jsou většiny pochovány důležité osobnosti šítské víry, jako např. imámové a jejich příbuzní. Těm se chodí zapálení šítové klanět. Jejich způsob uctívání bývá docela srdceryvný. Hrobky imámů líbají a dost často i propuknou v pláč. Tak moc si osobností svojí víry váží. Toto je v přímém rozporu se sunitským islámem, který zakazuje uctívat kohokoliv jiného než boha – allaha (proto například šílenci z islámského státu vyhazují do povětří starodávné hrobky).

Atmosféra v šítských mešitách a svatyních ale bývá dost uvolněná. Mezi modlícími a rozjímajícími pobíhají děti, lezou po hrobkách, občas i vřískají a nikomu to nevadí. Vnitřní výzdoba těchto svatyň je samozřejmě velice impresivní, skládající se z tisíců zrcadel, která prostor naplňují světlem a přímo zářivou atmosférou. Opět, úplně jiný pocit, než v přísných sunitských mešitách či zatichlých křesťanských svatyních, které člověka přímo nabádají, aby mlčel a pokud možno se ani nehnul. Nejznámnější místa, která stojí za to navšívit jsou rozhodně mešity Vakíl a Nasir al Molk a komplex Shah Cheragh.

Místo, které vyloženě pohladí na duši je mauzoleum Hafeze, který je, respektivě byl ještě s Ferdousím, nejznámějším iránským básníkem. Jeho verše jsou i dnes velice srozumitelné a jejich znalost patří k dobrému vzdělání. Byl velice známý tím, že holdoval vínu a zcela jistě to bylo víno Širaz. (Příklad veršů a více o Hafezovi ZDE). My se tam vydali na večer a v zahradách bylo plno relaxujících lidí. Panovala tam neobyčejně příjemná atmosféra a pohoda. Mladé páry si tam očividně dávali romantická rande, mladé Íránky tam balily nebo byly baleny americkými turisty. Možná něco bude na tom, co nám říkala jedna iránská holka: „Tady to místo má svojí posvátnou energii. To určitě taky ucítíte. Lidi se sem chodí uzdravovat.“ Strávili jsme tam docela dost času, popili čaj, prošli celý komplex a cítili se moc fajn.

Až na to, že už nám kručelo v žaludcích. A to v Širazu není dobrá věc. Je to zvláštní, ale zrovna tady, zvláště pak ve staré části města, je fakt těžké natrefit na restauraci. Prý je to tím, že širazané mají jen malou důvěru ve vaření druhých a věří, že nejlépe se nají doma. Ale snad v tom měl prsty duch Hafeze, že hned venku nás nenásilně odchytli 2 holky, jestli prý nemáme hlad. „Naše sestra akorát otevřela novou restauraci, nechcete to zkusit?“. No nemusela se ptát dvakrát, šli jsme s nimi a báječně jsme se najedli moderní iránské kuchyně a ještě dobře pokecali.

Potom už bylo docela pozdě, ale cestou domů jsme se ještě stavili v již zmíněném komplexu Shah Cheragh. Jeho součástí je mešita a dvě svatyně, resp. hrobky. I v tuto pozdní hodinu zde bylo plno lidí, rodin, které jen tak polehávaly na kobercích na obrovském nádvoří. Nás se hned ujal anglicky mluvící průvodce, kteří jsou turistům dáváni automaticky a vysvětlil nám historii místa. Provedl nás svatyněmi, mě do mužské části, Maruška si zapůjčila čádor a zkontrolovala to v ženské.

Domů už jsme šli v noci za pořádné tmy. Jenže o tom je Irán, člověk tady nemá ani na sekundu pocit nebezpečí. Ani v těch nejtemnějších uličkách, které vedly k našemu guesthousu. Usínali jsme plni očekávání, protože druhý den nás čekala cesta do hor za nomády.