PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Další dva dny jsme měli strávit v objetí Rajeshoovi rodiny a jeho kamarádů, kteří nám a také Rajeeshově manželce z Barmy, chtěli ukázat Keralu. Byl to velice unikátní zážitek. Dá se říci, že to byla klasická turistika, ale ze stoprocentně indického pohledu. Spali jsme tam, kde místní, jedli jsme to co místní, pili jsme to co místní (i když oni toho piva a kořalky moc nevypili ☺ ) a bylo nám všem dobře ve všech ohledech. Dokonce i v žaludkách, i když po pěti dnech už jsem kari ani nemohl cítit ☺

Odjezd v 7 ráno. Achichouvej, mě to vstávání jednou zabije. Pokaždé si říkám, že už bych někdy rád dovolenou, kdy se vyspím. Ale to bych zase nic neviděl. Takže asi nic. Rajeesh s Myat, Rajeeshův kamarád Agins s manželkou a děckem, Rajeeshův strýc a řidič na nás čekali u našeho hotelu v mikrobusu indické výroby. Byli jsme krásným příkladem osádky mezinárodního a náboženského porozumění. Rajeesh, jeho strýc a Aginsova žena byli hinduisté, Myat byla budhistka, Agins a řidič byli muslimové a zbytek, tzn. my, jsme byli paušálně považováni za křestany.

Plni elánu jsme vyrazili na cestu. První zastávka měly být tzv. backwaters, na něž se dostaneme u města Allepey. Backwaters je ohromná síť navzájem propojených jezer, kanálů a řek, které se táhnou po délce státu Kerala paralalně s pobřežím Arabského moře. Mísí se tu sladká voda z vnitrozemí spolu se slanou vodou z moře a celé to vytváří velice zajímavý ekosystém. Mezi vodními plochami tu jsou města, vesnice a rýžová pole. Voda slouží jako zdroj obživy pro rybáře, kteří zásobují obyvatele báječnými kraby a krevetami a samozřejmě i rybami. Voda tu slouží i jako silnice – na lodi se jezdí i do školy.

My jsme do Allepey dorazili někdy po poledni. Ono to není ani tak daleko, asi 200km, ale cestování po Indii, Keralu nevyjímaje, je až bolestně pomalé. Na jednu stranu je to dobře, protože i při průměrné rychlosti 40km/h má člověk strach. Silnice, jejichž kvalita se časem objektivně zlepšuje, slouží čím dál tím více a více lidem, autům a zvířatům. Ovšem jejich kvalita zůstává stejná ☺ Na silnicích je prostě neustále zácpa a ohromné kouřící náklaďáky jedoucí sotva třicítkou, spolu s cyklisty, chodci, kravami, psy, osly vytvářejí spolehlivou překážku jakékoli rychlé jízdě. Podél silnic je téměř souvislá aglomerace bez nějaké otevřené krajiny.

Kerala je jiná než zbytek Indie. Asi je to dáno i klimatem, protože je to tady takové vyklidněnější než více na severu a třeba žebráky člověk skoro nevidí. Obyvatelstvo je celkově vzdělané a prosperující. Nevím, jestli v tom hraje roli zde velice silná Komunistická strana Indie, jejíž symboly – srpy a kladiva – jsou všude k vidění, ale to snad asi ne. Hodně Keralanů pracuje v bohatých zemích Arabského zálivu (včetně Dubaje) a to samozřejmě znamená příliv peněz. A Keralané jsou na sebe náležitě hrdí. Mají vlastní jazyk, točí vlastní filmy, kdy skoro konkurují Bollywoodu a často se proti ostatním Indům vymezují. V Dubaji často vidím inzeráty na sdílení pokojů či bytů, kde je výrazně napsáno „Hledáme jen Keralany“. Mně se tady líbí i to, jak tady krásně koexistují náboženství – je časté vidět hinduistický chrám, kostel a mešitu hned vedle sebe. Nezdá se, že by to dělalo nějaké problémy.

Kerala je dobrý začátek na objevování Indie. Díky křesťanství a dalším stopám, které tady zanechali Portugalci někdy v 17. století, zde člověk najde určitá pojítka s Evropou. Je to tu uspořádanější a snad i čistší než jinde. Ale nepodceňovat – stále je to pořádná dávka Indie ☺ Ideální, aby se člověk osmělil a pokračoval dál.

Rajeeshův původní plán na keralský výlet byl dobře míněný, ale pro nás byl ďábelský. Když jsme ho slyšeli v plném rozsahu, tak nám vstávaly vlasy hrůzou a  rozhodli jsme se ho mírně zasabotovat, či změnit. Ve snaze ukázat nám z Keraly co nejvíc, chtěl jet po Allepey až na samý jih do města Trivandrum přes celou noc, tam se projít a pak zase jet celou noc zpátky. Vzhledem k tomu, že už jsem v Trivandrumu kdysi byl a zase tak vzrušující, abychom kvůli tomu museli spát, či spíš nespat 2 noci v autě, mi nepřišlo. Rozhodli jsme se přijít s alternativou. Další věc byla, že nám potom odlétalo letadlo zpět do Dubaje někdy kolem 2.30 ráno. Znamenalo by to tedy 3 noci v podstatě bez pořádného spánku, což se moc neslučovalo s pracovním dnem, který nás měl hned ráno při návratu čekat.

Udělali jsme tedy poradu a shodli jsme se na poněkud odlehčené verzi, kdy místo Trivandrumu pojedeme do horského města Munnar, kde se nacházejí čajové plantáže a spousta čerstvého vzduchu. Docela se nám ulevilo a mohli jsme vychutnávat výlet. V Allepey jsme se nalodili na místní specialitu – houseboat (hauzbót), které zde jako hlavní turistická atrakce, křižují ty slavné backwaters. Houseboat byl nad očekávání velice pohodlně vybavený, měl dvě útulné kabiny na spaní a velký „obývák“. Docela zamrzelo, že nemáme dost času tam spát přes noc. Tak snad někdy příště…

Ale i tak, půldenní křižování backwaters byl velice příjemný a odpočinkový zážitek. Na různých zastávkách jsme zažívali různé věci. Tu si kapitán zastavil, aby se někde po cestě najedl. My zatím pokecali s rybáři, kteří měli plné čluny čerstvě ulovených ryb. Tu jsme zastavili, abychom koupili pivo. Rajeeshův odhadem asi 60ti letý strýc se s tím vůbec nepáral a lahve piva nám otevřel zuby!!! Při jednom ze zákroků málem ukousl celé hrlo lahve. Myslím, že to pro něj byla běžná věc. Ani se nezašklebil, jen vyplivnul kousky skla. Brrr.

Pak jsme zastavili v jakési pololegální palírně, ochutnat palmovou kořalku. Zajímavý drink nás příliš neoslovil. Kdežto Rajeeshovýho strýčka očividně ano. Ale atmosféra palírny s přilehlou jedovou chýší, plnou kyselého zápachu, kde se nalévali místní desperados byla nezapomenutelná. Na další zastávce jsme pak zase nakoupili obrovské čerstvé krevety, které nám pak udělali přímo na lodi – a to teda fakt moc dobře, až jsme se olizovali. Opravdu obdivuhodné, co se dá v relativně primitivních podmínkách lodní kuchyně vykouzlit. Příště jsme se pak zastavili u kapitána doma, pozdravili jeho otce a skoukli jeho malé hospodářství.

Backwaters byly opravdu moc příjemné. Velice klidná zelená krajina protkaná kanály plnými lodí a dalších houseboatů. Občas to vypadalo jako někde na Václaváku, kolik lodí se v jednu chvíli dovedlo nakupit na jednom místě. Náš kapitán byl velice vyklidněný týpek a bez okolků nechal Marušku sednout za kormidlo a křižovat divoké vody. Vypadala jako zkušená mořská vlčice. Tak jí to slušelo.

Odpoledne hrozně rychle uteklo a my už zase seděli v mikrobusu a hnali se směr Munnar. No hnali, vždyť víte. Zastavili jsme v jakési jídarně na večeři a já si poprvé uvědomil, že už mi kari, které mám normálně rád, začíná lézt krkem. Jenže ono nic jiného nebylo. Takže co naděláme, že. Pokračovali jsme dál a v noci jsme dojeli do Munnaru. Tady už bylo o poznání chladněji než dole u moře. Hotel vypadal zvenku dobře. Uvnitř to bylo o něco horší, povlaky byly zřetelně použité, ale to prostě patří k Indii. Není od věci mít s sebou spacák. Hlavně že tekla teplá voda. Sprcha sice nebyla, ale vodovod a kyblíček stačily ke štěstí.

Ráno jsme dali snídani – jednu z těch masivních indických snídaní, sestávající z placek nazývanými dosa plněnými zeleninou. Je to docela smažené a člověka to fakt zaplácne. A zas to kari. Pak jsme se jali objevovat krásy Munnaru. Čajové plantáže jsou opravdu nádherné. Vypadají jako ohromné, krásně čerstvě zelené, puzzle. Čaje jsme samozřejmě nakoupili a dle Marušky jsou poměrně dost dobré. A to je co říct. Strašlivá babizna mě proklela, když jsem ji fotil, jak používá starý ruční stroj na rozfoukávání ohně anglické výroby, opéká kukuřici pro hladové pocestné. Mě ze všeho nejvíc zaujal ten stroj. Vypadal jako siréna a vypadal na to, že ho přivezli Angličané, když dobývali Indii.

Pak následovala jízda na slonech, která zas tak moc nenadchla. Sloni vypadali jak zfetovaní a odevzdaně kráčeli sem a tam, tam a sem. Těžko si představit, co se honí v jejich ohromných hlavách. Ale moc nadšení tam asi nebude. Bylo nám jich dost líto, ale takový je život. V určitých chvílích se člověk musel fakt držet a modlit, aby se třeba nenaštvali, když je zřízenec nezřízeně řezal klackem. Ale sloni mají hroší kůži, takže jim to mlácení snad prý přijde jako drbání. Nejsvětlejším okamžikem bylo, krmit je ananasy, které s povděkem brali svými choboty přímo z našich rukou.

Pak jsme se vrátili do Munnaru a měl následovat zlatý hřeb výpravy. Všechny jsem hrozně nalákal na ajurvédskou masáž, která je v Kerale velice populární. Zašli jsme do masérny a za 90 minut vyšli s různými zážitky. Já už jsem to jednou zažil a trochu věděl, co čekat a docela se mi to i líbilo. Ne tak zbytku naší grupy: „Ty vole, já zaplatim 2000 rupií za to, aby mě někdo mlátil?“, láteřil Dan. „Olej ve vlasech nesnáším“, naříkala Maruška. „Bolí mě celý tělo“, skuhrala Lenka. Pravda je, že olejem, žhavým olejem, se v ajurvédě nešetří a hned první minuta, kdy nepřipravenému masér vylije konvici žhavého oleje do vlasů, dovede být šokující. Následuje pak bití jakýmisi balíčky naplněnými horkými bylinami a masírování dlouhými tahy. Vše vyvrcholí parní saunou. Ale to by nebyla Indie a její improvizace. Postavit parní saunu je moc náročný projekt a tak se vše řeší jakýmsi sudem, do něhož vás zavřou a napařují zevnitř. Připadáte si jako Diogenes, kouká vám jenom hlava a doufáte, že vás ten masér z toho ve finále pustí ven.

Vše bylo korunováno tím, že nebyla k dispozici sprcha a tak jsme se my čtyři totálně umaštění svíjeli na koženkových sedačkách celou cestu zpět do Rajeeshovi vesnice. Měli jsme jediné přání – spát někde, kde je teplá sprcha. Cestu nám zpříjemňoval keralský film „Blue Bicycle“ (Modré kolo), který byl šíleně napínavý, ale samozřejmě dobře dopadl ☺ Už se zdálo, že hotely s teplou sprchou neexistují. Až jsme zjistli, že v Rock Housu, kde jsme původně spali, mají elektrický ohřívač. Podařilo se nám ukecat majitele, aby nás vzal ještě na jednu noc. Nebyl moc nadšený, po zážitku s jeho loďkou se bál, že s námi zase bude mít práci.

Tak jsme dali sprchu a vypravili jsme se do nedalekého baru na pivko. Pokecali s majitelem, který si stěžoval, jak Kerala chce omezovat počet míst, kde se dá koupit alkohol. A hlavně jsme si dali jídlo. Naštěstí měli rozfajrovanou troubu tandoori a tak tentokrát to nebylo kari, ale grilované kuřátko.

Další den jsme byli pozvaní k Rajeeshovi domů na oběd, který bude vařit jeho žena Myat ve stylu barmské kuchyně. Abychom nepřišli s prázdnou, vymysleli jsme, že uděláme fotokoláž našich zážitků a necháme to zarámovat. Z toho se vyvinul projekt na několik hodin, kdy jsem navštívili asi tucet fotošopů, než jsme konečně pořídili. Už jsem měl takovou alergii na kari, že mi srdce zaplesalo, když jsem uviděl jakousi indickou verzi KFC. Bylo jasné, že to je asi něco šíleného, ale už jsem začínal přemýšlet kacířsky. Jenže měli zavříno. No, naštěstí nás čekal ten barmský oběd.

K Rajeshoovi jsme dorazili, hrozně dobře a dosyta, ne do polosyta, jsme se najedli a pak se mátožili okolo. Viděli jsme místo, kam chodí místní s flétnami roztancovávat kobry a naštěstí jsme na žádnou nešlápli. Trochu jsme se prošli krajinou a pak jsme se odvalili zpátky na hotel, oddávat se sladkému nicnedělání. V 11 v noci nás pak vyzvednul Rajeesh s Aginsem o odvezli na letiště.

Bylo to moc a moc príma. Ať žije Kerala, ať žije Rajeesh! ☺