Honba za Aralským mořem – Uzbekistán

Několik podstatných věcí o téhle krátké, ale o to intenzivnější cestě.

Takže: 1) Jestli jsem někdy snil o tom pohádkovém Orientu a furt si nebyl jistý, že jsem ho našel, tak teď už jo 2) Uzbekové jsou fajn lidi a je hrozně fajn domluvit se aspoň rusky, resp. rusko-česko-polsky a bůhví jak jsem to s nimi vlastně mluvil 3) kdyby ten uzbecký Islám byl všude v muslimském světě, tak by to bylo všechno v pohodě 4) české silnice asi nejsou úplně nejhorší na světě, i když jsem si to fakt myslel 5) uzbecké hovězí je bomba a zdejší šašliky můžou docela vážně soutěžit s těmi iránskými (které jsem dřív myslel, nemají konkurenci) 6) stárnu a luxusním a už nejsem ten hard-core backpacker, co jsem býval (což už asi ani nepřekvapuje) …jo, a utírat si zadek takovým tím tvrdým papírem z osmdesátých let se přece jenom ještě dá.

Na tuhle cestu jsem vyrazil po dlouhé době sám a sám. Moje milovaná Maruška nemohla kvůli práci. Cestovat sám má jasné výhody i nevýhody. Člověk si dělá všechno podle sebe, lépe na sebe nabaluje místňáky a i se seznámí s ostatními cestovateli. Na druhé straně, je fakt, že ten parťák prostě chybí. Ať už jsou důvody praktické, nebo spíše emocionální, asi si dovedete představit. Ale tím, že jsem byl sám, tak jsem se vzepjal a snažil jsem se to pojmout minimalisticky jako před 20ti lety. To znamená malý baťoh, jehož objem předpokládá, že možná bude nutno recyklovat různé i špinavé oblečení. Nejlevnější hotely (i když už nemám sílu a nervy, spát ve sdíleném hostelu, takže mít vlastní pokoj je nutnost). Maximalizovat čas až do mrtě, tj. vidět co nejvíc za co nejmíň, když už tam jednou hergot jsem.

Moje putování vlastně začalo v Almaty v Kazachstánu, kde jsem pobyl pár dní u našich dobrých přátel. Nemá cenu se o tom rozepisovat. Snad jen to, že už jsem tam jezdil pracovně od roku 2011 a vždycky měl pocit, že je to hrozná díra. Jenže to už je minulost, změnil jsem názor. Almaty teď fakt jede a co se týká kvality nočního života a jídla, tak jede fakt o 106. Tudíž nepodceňovat. To opravdu není žádný Borat. Těch pár dní, či spíše nocí, mě docela slušně vyčerpalo.

Z Almaty jsem ve značně zdevastovaném stavu letěl do města Urgenč na západě Uzbekistánu. To ovšem byla první chyba v mém kvapném plánování. Už při čekání na letadlo jsem se zděsil, protože jsem zjistil, že jsem vlastně měl radši letět do města Nukus. Jestli je jedna věc (no ono jich je fakt teda hodně), kterou jsem chtěl v životě vidět, tak je to zmizelé Aralské moře. A teď najednou zjišťuji, že vlastně budu kousek odtamtud. No, teda kousek, pěkný kus, ale byl by o dost menší, kdybych letěl do toho zatracenýho Nukusu.

Takže zcela vysátej po celém dnu cesty, mnohahodinovém čekání na přestup v Taškentu a zvykáním si na občas ne zcela logickou realitu Uzbekistánu, sedím už za tmy v autě, které mě veze do starobylého města hedvábné stezky, do Khivy. Už po cestě říkám v polospánku řidiči, že i když teď vlastně jedeme úplně opačným směrem, tak bych se strašně rád trošku vyspal a hned zas brzo ráno vyrazil zase zpátky a dál a dál do města Moynak. „To je to město, kde dřív začínalo či končilo to Aralský moře. Že jo?“, ptám se. „Dá se to stihnout za jeden den?“. Gulam jen pokývá hlavou a zcela očekávaně se ptá: „A proč si teda neletěl do Nukusu?“. „No prostě jsem blbej“. „Tak OK, bude to nářez, ale máš to mít. Vyzvednu tě v 7 ráno. Jo a jestli chceš jíst, tak tady je taková normální restaurace pro Uzbeky.“

Hladovej jako vlk jsem dal na jeho doporučení a poprvé zakousnul ten uzbeckej šašlik. No byla to orgie a nezůstalo u jednoho. To se nedá popsat, hovězí, jehněčí, mletý… K tomu zelenina, která je fakt zelenina. Už jsem v životě zkusil docela dost šašliků a kebabů celého světa a troufám si říkat, že jsem tak trochu expert. Trochu jsem pokecal s hospodským, kopnul do sebe 100 gramů vodky a jedno pivo Pulsar, jež se pyšní přídomkem „české“ (ale do něj teda má dost daleko) a spát.

Spánek krátký, venku drkotám zubama a brzo ráno už se řítíme na sever. Prý to bude dlouhý den. Silnice začíná brzy degradovat na něco, co vypadá jako vybombardovaná runway. Okolní krajina je fakt nudná. Něco mezi pouští a stepí. Zajímavá asi tak první minutu. Problém je, že to teď bude 500 km. A k tomu i ty velbloudi, co tady jsou, nemají dva hrby ale jen jeden. „Jak to?“ Nechápu a vztekám se, čekal jsem právě ty. Občasným „zpestřením“ jsou vesnice. Už jsem projel kus Ruska a Střední Asie a furt mě fascinuje ten fenomén místního venkova, hodně osobitý, poznamenaný rukou Sovětů, ale svým způsobem roztomilý.

Uzbekistán už byl dlouho pod nadvládou Ruska, které ho v podstatě kolonizovalo někdy od 18. století, takže ten vliv tu je pořádnej. Co mně ale zaujalo: 1) Uzbeci jsou Asiaté se vším všudy, k tomu i Muslimové a s Ruskými pravoslavnými přistěhovalci, jež tam už žijí po generace jsou úplně v klidu (budiž, je jich tam jen pár) 2) ten venkov vypadá jako beznadějná mizérie, že fakt nechápu, jak to tam dávají, co tam vlastně dělají – ale při tom všem je tam docela dost mladých lidí, kteří se neodstěhovali do měst, takže to asi nějak jde 3) je tam docela pořádek, něco jako funkční veřejný prostor a infrastruktura (sic základní a občas neuvěřitelná – jako např. trubky s plynem leží jen tak na chodníku) a určité zdání komunitního celku. Neumím to popsat, ale je to něco, co tam přineslo to „proklínané“ Rusko či Sovětský svaz. …něco, co člověk třeba ve východní Asii nebo Arábii moc nevidí. Snad to nebude znít jako rouhání, ale je to takový veskrze pozitivní odkaz doby.

Uprostřed té pustiny se před náma zjevuje město Nukus. Poměrně moderní a velkoryse rozložené, působící tak trochu jako zjevení. Zřejmě ti sovětští plánovači rozhodli, že tam prostě bude. Co je ale opravdu překvapující, je zdejší Muzeum moderního umění. Úctyhodná kolekce obsahující široký průřez ruskou a sovětskou avantgardou. Díla umělců ze všech končin SSSR, Uzbekistán samozřejmě nevyjímaje. Ptám se na to biletářky, jež mě chválí za mojí ruštinu a vysvětlení je nasnadě: „Tady to je takový konec světa, že i ten Stalin ty umělce nechal být na pokoji. Tak se sem stahovali a tady žili a tvořili. No ale to muzeum, to je staré teprve pár let. To jsme si tady vydupali.“, říká s hrdostí.

Po tomto osvěžení jedeme dál. Nekonečnou cestu ještě přerušujeme obědem v jakési haluzně při cestě, kde ovšem vaří ten nejlepší plov. To je středoasijská záležitost – mastná rýže se zeleninou a do měkka vařeným hovězím. Jsou na něj náležitě hrdí a fakt je, že je to dokonalost sama. A pak už jen dál a dál ubíhají kilometry a zcela jednotvárná krajina občas narušená vesnicí či třeba hřbitovem, který vypadá jako starobylé město. A je tady ohromná spousta polí bavlny. V rámci sovětského plánování byl Uzbekistán určen jako zásobárna této suroviny. Pokud se Ukrajině říkalo obilnice, tak tohle by pak měla být bavlnice 😊 Ovšem k jejich škodě se bavlna dále nezpracovávala, ale v surovém stavu se pouze vyvážela dál. Hlavně do Číny.

Půda začíná být čím dál víc pokryta bílými škraloupy soli, která se zde vysrážela z podzemních vod. Vjíždíme do Moynaku, bývalého prosperujícího rybářského města na břehu bývalého Aralského moře. Prostě z té prosperity tu zůstalo asi tolik, jako z toho moře. Takové město duchů. Většina lidí jezdí pracovat do blízkého Kazachstánu, protože tady se nedá dělat vůbec nic. V opuštěných ulicích potkáte spíše jen důchodce nebo naopak děti.

Jedeme až na konec města, kde se půda prudce svažuje. Tak tady začínalo to Aralské moře. Je to děsnej pocit, jako kdyby člověk vypustil vodu z vany. Několik zrezivělých vraků lodí tu stojí v písku jako memento toho, co šíleného se tu stalo. Úplně sám se procházím mezi těmi rezivějícími loděmi a okolní pouští. Vítr se prohání, víří písek a ve vracích dělá meluzínu. Teda opravdu dost depresivní atmosféra. „Jak se to tady mohlo takhle celý podělat?“, říkám si. Ve snaze maximálně zvyšovat produkci bavlny a dalších nesmyslů tady v tý poušti, se budovaly irigační systémy odvádějící vodu dál a dál a nikoho nenapadlo, že ta voda asi nemá odkud přicházet. Tohle celé se stalo během pouhé jediné generace, během 20ti let. Brrrrrr…

Trochu otřesen se vyškrábu k jakési vyhlídkové plošině nebo majáku, nebo co to je. Pár mladých Uzbeků se tu fotí, smějou se a když mě vidí, tak hned chtějí selfíčko se mnou. No tak jo, proč ne. Asi je dobře, že je to nějak moc nezatěžuje, jen si říkám, jestli si vůbec uvědomují, co, jak a proč se tady stalo. Nasedám do auta a jedem. Cesta zpátky je masakr. Už toho mám tak plné zuby, že se nemůžu dočkat, až se natáhnu. Do hotelu se dostávám až v 10 večer. 15 hodin na cestách. Asi jsem magor. To všechno kvůli neexistujícímu Aralskému moři.

Rychlý šašlik v jedné pidi restaurace, která spíš vypadala jako jedová chýše. Ale zas ten šašlik byl super. Kluci, kteří to tam měli na starosti, na mě vyjeveně koukali, co že tam dělá cizinec. Tak jsem s nimi pokecal rusky, oni byli nadšení a pak už opravdu spát.