Stěhování do Dubaje – Začátky jsou těžké

Takže Dubaj – začátky jsou těžké

Že jsou cesty osudu nevyzpytatelné? Ale vlastně jsou, přinejmenším tahle je. Anebo jinak – každý je si svého štěstí strůjcem. Cokoliv. Já jsem se chtěl tak nějak vždycky podvědomě na Střední Východ vrátit. Moje téměř pětiletá kuvajtská anabáze a následně tři roky strávené ve Švédsku mě ujistily, že všude dobře, v poušti nejlíp. Aspoň jsem si to teda myslel. Možnost vzít job v Dubaji přišla tak nějak v pravou chvíli a tak jsem se po třech letech zase ocitl uprostřed obrovského pískoviště plného mrakodrapů, drahých aut, Arabů, Indů, teplých dnů a v podstatě dost kozumního životního stylu. A ne sám, ale s tou nejlepší ženskou na světě…

Mít tak wastu…

Těžko uvěřit, že už jsou to 3 měsíce. Letí to jak voda a já už se pomalu cítím být Dubajcem. Ne tak moje báječná žena, která by mně za tahle slova dala pohlavek. Ale já to tak vážně nemyslím, spíš jde o to, už jsem se nějak adaptoval a obrnil. Každopádně moje první dny tady, nebyly bez zádrhelů. Po prvním týdnu jsem měl chuť prásknout dveřmi, sednout do letadla a uletět. Člověk by si myslel, že po té kuvajtské zkušenosti musí být Dubaj procházkou růžovým sadem. No ne tak docela, ano i ne.

Ona ta Dubaj je na jednu stranu pěkně brutální, velice chladně nastavený systém, který funguje podle daných pravidel a ta pravidla se v podstatě nedají obejít. Něco, co v Kuvajtu šlo naprosto jednoduše a běžně, když měl člověk „wastu“. Wasta znamená konexe, síť známých, protekce atd. Z praktického hlediska to bylo o tom, že jsem se nemusel starat o nic, protože jsem pracoval u jedné z největších kuvajtských firem. Většina dokumentů a formalit ohledně rezidence, řidičského průkazu,atd. proběhla velice neformálně a já jsem nemusel ani hnout prstem, protože to za mě někdo vyřídil. Každý proces a pravidlo se nějak dalo obejít. Další trochu nefér věc, co fungovala bylo to, že jsem byl běloch, tzn. pro ně osvoboditel, maje ještě v paměti invazi Iráku.

Nic z toho v Dubaji dost dobře nejde. I když dělám u jedné z nejdůležitějších místních firem. Tady si člověk musí většinu věcí oběhat sám a vystát fronty. Případně platit, platit a platit za VIP zrychlené procedury. V Dubaji se pořád za něco platí… Úplně žasnu nad tím sofistikovaným systémem, který nechá lidi poměrně slušně vydělat a holedbá se tím, že je tax free, tzn. žádné daně. Ale na druhou stranu ty peníze hrozně šikovně tahá z lidí zpět ve formě nejrůznějších poplatků, jež neexistenci daní bohatě kompenzují. Plus to, že je tu obecně dost draho.

My chudáci z Východu

Takže první 2 týdny jsem tu strávil vyběháváním dokumentů a nejrůznějších papírů. Člověku to chvíli dá, zorientovat se v procesech a jejich posloupnosti. Takže nevadí, že jsem absolvoval lékařskou prohlídku už v Praze, tady musím ještě jednou udělat to samé. Pak zažádat o emirátský občanský průkaz. Pak převést řidičský průkaz. Tam se naplno projevila diskriminace vůči nám z Východní Evropy. Země původní EU a dalších pár dalších typu USA, Kanada, Japonsko atd. (celkem 35 zemí) si může nechat svůj řidičák převést. Ovšem na zbytek, včetně nás, se to nevztahuje a my tady musíme zpátky do autoškoly. A vůbec nezáleží, jak dlouho už má člověk český řidičák. Já měl štěstí, že jsem měl řidičák ještě z Kuvajtu, takže jsem mohl jít přímo na testy. Ostatní museli chodit na hodiny řízení a předpisů. Nehledě na to, že to stojí hromadu peněz, stojí to i hromadu času.

Stejně diskriminováni jsme z hlediska vstupních víz. Čech, na rozdíl od oněch 35ti privilegovaných zemí, vízum na hranicích/letišti nedostane. Musí o něj žádat předem a opět platit jako mourovatý. Nejjednodušší je, letět s Emirates, kteří to vízum relativně rychle zařídí. Ovšem za poplatek a za cenu letenky, která je nejdražží ze všech možností, jak letět do Dubaje. S tímto typem víza pak ale člověk musí po návratu domů čekat 2 měsíce, pokud chce letět do Dubaje znovu. Tato poněkud drsná pravidla prý byla reakcí na prostituci z Východní Evropy. Co si budeme povídat, ta prostituce tu prostě je. Ale když už, tak se týká hlavně rusky mluvících národů. My se s nimi bohužel vezeme v jednom pytli jménem Východní Evropa.

K tomu je třeba ještě dodat, že těch Rusů je tu celkově fakt hodně. Zdá se, že Dubaj je pro Rusy momentálně jednou z hyper hyper destinací. V obchodech jsou běžně rusky psané nápisy a ruština je v ulicích prostě slyšet. Místní jsou rádi, že Rusové mají peníze a rozhodně jimi nešetří. Na druhou stranu jim vadí, že dost chlastají a dělají bordel.

Žít nebo přežívat

Nicméně, po dvou týdnech přijela moje nejmilovanější Maruška, podpořit mě v mém boji a pomoci mi s celou řadou věcí. Tehdy zrovna přijela na turistické vízum. Ještě štěstí, že zrovna začínalo zimní období, jinak by asi okamžitě prchla. Takhle na začátku jsme žili v hotelu (dost luxusním), kousek od mojí práce a Maruška dostala delikátní úkol, najít nám dlouhodobější bydlení. Trh s bydlením je kapitola sama pro sebe. Zde bych dal prostor pro vyjádření Marušce, protože ona si s tím užila nejvíc. Takže:

No v první řadě tady člověk rychle pochopí, že má 2 možnosti. Buď si pronajmout levnější bydlení někde v okrajových indických čtvrtích, kde sice za pronájem zaplatí třetinu ceny, ale musí počítat s neustálým mumrajem a křikem indických dětí (nic proti dětem 🙂 ), vtíravou vůní kari a případnou invazí švábů. Musí zapomenout na bazén, jako běžnou součást vybavení servisovaných věžáků a v letních dnech je tak odkázán na klimatizované prostory svého bytu. O funkčnosti tamější klimatizace by se dalo taky polemizovat.

 

Oproti tomu “super luxusní“ věžáky, z jejichž počtu pater se nám ze začátku točila hlava a až nebezpečně moc nám připomínali panelákové sídliště v Čechách a na Slovensku, nabízí tyto mrakodrapy vybavení typu posilovny, jakuzzi, sauny ,bazénu, klimatizace (ač nerada, já, Evropou vychovaná, musím přiznat, že po zdejší zkušenosti si tady život bez klimatizace neumím představit), to vše pod jednou střechou, v rámci nájmu. Nutno dodat, o dost vyššího nájmu.

Po pár dnech rozhodování a rozmlouvání s místními expaty jsme zvolili tu druhou variantu. Máme tady žít nebo přežívat? A hlavně, byla by škoda neužít si místního luxusu, k němuž zdejší prostředí přímo vybízí. Po pár týdnech strávených v business centru, obklopeni prachem ze všudy přítomných stavenišť, indickými čtvrtěmi a mešitami, na nás návštěva čtvrti Dubai Marina zapůsobila jako svěží vánek ze Západu. Tady ženy nemusí dbát na délku své sukně, tady je uvolněnější atmosféra, skoro až dovolenková. Mno, jen si odmyslet ty mrakodrapy namačkané jeden na druhým a to staveniště, které tady máme taky. Všude se staví a dokončení je v nedohlednu. Ale je to tady pěšky na pláž a kousek na metro a spousty mezinárodních restaurací a hotelových barů – to všechno byly důvody, které nás vedly k hledání bytu právě v této čtvrti.

Hledáme střechu nad hlavou

Měli jsme to štěstí, že nás nikterak netlačil čas, ale pouze motivace najít něco příjemného, místo, kde bychom se cítili alespoň trochu jako doma. Při pohledu na Dubaj Marinu o více jak 100 věžích, ale rozhodně nepřipomínající stověžatou Prahu, by člověk neřekl, jak těžké může být najít opravdu pěkný byt. Když se k tomu ještě připočte rozpočet, který jsme v průběhu museli několikrát navýšit a jehož výše už i tak byla dost vysoká na to, najít opravdu luxusní byt, který by měl přinejmenším výhled na Marinu nebo na moře, je to až k nevíře. K cenám za pronájem bytů ještě nutno podotknout, že zde člověk musí zaplatit za nájem na rok dopředu.

Prioritou bylo najít plně vybavený byt. To však v Dubaji není standardem, byty se většinou pronajímají nevybavené. Úplně tuhle filozofii nechápu, když si představím tu vysokou kumulaci cizinců z celého světa, kteří přijedou, aby zůstali pár let, 2, 3 roky a musí si od A do Z kompletně vybavit byt. Naše vize zůstat zde je zatím krátkodobá, proto jsme se chtěli problémům s vybavováním vyhnout. Tím se nám alespoň výběr bytů zúžil na minimum a mohla jsem obíhat opravdu jen ty vybavené, kterých bylo pramálo. A většinou v katastrofálním nevkusném stavu.

Z počátku jsme hledali přes webový portál dubizzle.com, který slouží pro účely poptávky a nabídky bytů, domů, jobů, a všeho možného, čeho se člověk potřebuje po pár letech strávených na středním východě zbavit, nebo naopak koupit. Po tom, co jsem několikrát narazila na skutečnost, že byty avizované na zmíněném portálu se diametrálně liší od popisu a nabídky a nechala se tak přinejmenším 5x napálit, jsme raději oslovili konkrétní makléře, zadali kritéria a čekali na jejich nabídky. Nejjednoduší cesta, jak zde najít byt, je si vytipovat konkrétní budovu, ve které by člověk chtěl být a na recepci zjistit, jaké realitní společnosti byty spravují. To jsme také nakonec udělali a poté už to šlo rychle.

Konečně bydlíme

Tak to byla Maruščina zkušenost s hledáním bytu. Máme střechu nad hlavou a můžeme se ve větším klidu aklimatizovávat. A já přemýšlím, co je vlastně Dubaj? Dá se popsat jedním slovem? Maruška jí nazývá utopií. No něco na tom může být. On si to ten současný panovník Mohamed bin Rášid opravdu vysnil, že udělá z pouště supermoderní město. I když stovky nablýskaných mrakodrapů nemusí ještě znamenat, že Dubaj je moderní město. Ale je fakt, že taky se na to mohl úplně vykašlat a nechat Dubaj organicky se vyvíjet, což znamená spíš nevyvíjet. A Dubaj klidně mohla být naprosto nevýrazným městem, které nemá žádná ambice.

Místo toho se ale z Dubaje stalo opravdové centrum Středního Východu, a co víc, obchodní centrála, kde se stýká několik světů – Arábie, bývalý SSSR, Asie, Afrika a do toho i Austrálie a Evropa. A úspěch Dubaje inspiroval i další panovníky tady v oblasti, takže Doha v Qataru, Manama v Bahrajnu, se teď snaží o něco podobného. Ale nevěřím, že Dubaj někdy můžou dostihnout. Díky tomu, že Dubaj je velice striktně řízena a zákony velice striktně uplatňovány, se zde nejen nekrade a nepáchá v podstatě žádná kriminalita, ale ještě je tu vlastně dost stabilní, ale přitom neprůhledné, prostředí.

Díky tomu si sem všichni bohatí (velice často zkorumpovaní) Rusové, Kazachstánci, Číňané, Afghánci, ale i Nigérijci či Jihoafričani ulévají své peníze, které dost často investují do realit. To, včetně neustále rostoucí populace imigrantů, kteří sem jedou vydělávat nezdaněné peníze, žene ceny realit nahoru a přispívá k obecné drahotě Dubaje. Občas pak praskne bublina, jako před pár lety, a ceny spadnou o 50 procent. Jenže trh se oklepe a ceny už zase rostou. Takže za byt, který nás stojí na rok 85k dirhamů naše sousedka ještě minulý rok platila 65k.