PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Dubaj: týden života

Za 7mi hvězdičkovým hotelem Burj Al Arab zapadá slunce. Růžové světlo ozařuje siluety zaparkovaných jachet. O kousek dál se tyčí mohutné panorama mrakodprapové čtvrti Dubai Marina.  V šíleně velkém nákupním středisku Dubai Mall se mezitím proplétájí desetitíce lidí z celého světa, připomínající Babylon 21. prvního století. Někteří vyrážejí na večeři, jiní nakupují a jiní zase zametají mramorové podlahy nebo podávají papírové ručníky na záchodcích. A ve stejnou dobu se z oken omšelých baráků ve čtvrti Karama line vůně kari a zní táhlá muzika Bolywoodu. Je dubajská sobota večer.

Včera a dnes. A zítra?

V neděli ráno už se pracuje. Máme přestávku mezi obchodním jednáním. Pohled z 61 patra jednoho z mrakodrapů lemujících hlavní dubajskou tepnu Sheikh Zayed je impozantní. Nekonečný proud aut se  plynule sune dohromady 12ti jízdními pruhy. Rychlostní limit je sice 100 km za hodinu, ale každý jede 120, protože každý ví, že rychlostní kamery jsou nastaveny právě na tuto rychlost. „Víš, támhle, jakoby na levo, jak jsou teď Emirates towers, jsme s klukama hrávali fotbal“, říká můj kolega Chálid a ukazuje na dvojici impozantních mrakodrapů obklopených dalšími skleněnými věžáky. „Bylo by srandovní to zase po 25ti letech zkusit, ale nevím jestli by tam bylo kde. Možná na parkovišti, ale to by nás stejně odtamtud za chvíli vyhodili“, přemýšlí s úsměvem.

„Moc dobře si pamatuju tu dobu, kdy tady byly jen tři větší baráky“, pokračuje. „World Trade Center, to byl první jakoby mrakodrap co jsme tu měli. Pak tu byl támhle ten s logem Toyota a pak ještě jeden co je kousek dál.“ Stačí zadat do google „Dubai 1985 versus Dubai 2010“ a na člověka vybafnou stovky obrázků, porovnávajících co bylo tehdy a co je teď. Rozdíl je nebetyčný. Doslova. Mrakodrap Burj Khalifa v tomto kontextu působí dost symbolicky. Se svými 828 metry je největší budovou na světě a jeho špice je dost často zakrytá mraky.

„No a kdy jsi to měl vlastně radši, před tím, nebo teď?“, ptám se. „Víš, to je fakt těžká otázka. Chybí mi svoboda, co tu bývala. Neformálnost. Takový ten beduínský spirit. To, že jsme támhle mohli hrát fotbal. To že můj táta mohl zajít do paláce a promluvit s šejchem. A představ si, že i šejch v té době musel na záchod přes dvorek, stejně jako všichni ostatní. Jen s tím rozdílem, že měl svojí privátní kadibudku,“ směje se. „Jenže jsme byli chudí. Hrozně moc lidí neumělo psát ani číst. A člověk neměl moc na výběr. Buď se živit obchodem nebo lovem perel. Vždyť se na to podívej, máme tu jen moře a poušť. Takže podtrženo sečteno, je to samozřejmě nesrovnatelné. Je úžasné, že žijeme v téhle době, díky bohu. To co se tady podařilo vybudovat, je zázrak. A my, Emiráťani jsme na to hrdí. A jsme vděčni za to, že naši vládci byli a jsou takový, jací jsou“, říká naprosto upřímně. V duchu si kladu otázku, kolik lidí u nás by řeklo něco takového o minulé či současné politické garnituře. Vážně asi nikdo. Spíše jako žert.

Den uběhne v poměrně hektickém tempu. V neděli to nebývá úplně zvykem, ale dneska je třeba vyřešit spoustu věcí. Samé meetingy. Opět ten příslovečný Babylon. Během dne promluvím se zástupci snad půlky světa. Kolegové rodilí Emiráťané, pak Indové hlavně z Keraly na jihu, Francouzi, Pákistánci, Američané, Britové, Egypťané, Libanonci, Italové, chlapíci z Tanzánie, ale i Nigérie či Pobřeží Slonoviny.

Dodavatelé z Číny či Německa. „Teaboys“ z Bangladéše. Teaboy znamená doslova čajový chlapec. Najdete je na každém patře v každé větší firmě. Jejich hlavní úkol je připravovat čaj a kávu.

Panelstory po dubajsku

V pondělí mám meeting v Abu Dhabí. To je panečku ale otravná cesta. Naštěstí vyrážím z Dubai Mariny, která je alespoň na „správném konci“ Dubaje. Je to asi 130 km daleko a celou cestu tam vede 6 proudá silnice v každém směru. Je roztomilé vidět značky, které říkají, že rychlostní limit je 120 km/h a hned za nimi značky, že maximální povolená rychlost je 140 km/h. V reálu se ovšem jedná o kličkování mezi kamerami rychlostmi kolem 170 km/h a dupáním na brzdy těsně před kamerou. Dělá to tak valná většina řidičů. A být toho součástí je poměrně vyčerpávající.

Abu Dhabí je hlavní město emirátu Abu Dhabí a také hlavní město Spojených arabských emirátů. Dubai a Abu Dhabí spolu neustále v něčem soupeří a trumfují se, co kdo postaví většího, zajímavějšího, krásnějšího. Dubaj sází hlavně na obchod, kdežto Abu Dhabí jde cestou kultury. Posledním počinem je výstavba muzea Louvre, kde budou vystaveny části sbírek z Francie. Celkově je Abu Dhabí takové víc arabské, tradičnější a na pohled méně pompézní. Pracovně se Abu Dhabí zdá být takové uvolněnější. Den uběhne jako voda a odpoledne opět vyčerpávající cesta domů.

Úterý je takový běžný den. Nic mimořádného se neděje. Člověk má aspoň čas v práci trochu popřemýšlet a také popít pár čajů a kafí s kolegy. To je zde opravdu důležité. Osobní kontakt je tisíckrát efektivnější než posílání emailů, které bývají dost často ignorovány. A není to ani myšleno nijak zle, prostě to tak je. Člověk si musí budovat a udržovat osobní kontakty a potom jde hned všechno lépe a rychleji. A koneckonců, ono je to i příjemné, jen tak si promluvit o životě a pak letmo naťuknout práci. A někdy ani to ne. V každém případě se člověk vždycky hodně dozví.

Večer se opět řítím rychlostí přesně 120 km/h, aby mě nezachytily kamery, domů do čtvrti Dubai Marina. Dubai Marina je zde jedna z nejvyhlášenějších čtvrtí. Ovšem řečeno slovy cynika, jedná se o rozestavěné sídliště. Základní rozdíl oproti realitě filmu Panelstory je, že průměrný dům tu má 50 pater. A budiž, ty místní „paneláky“ jsou více nablýskané. Je to město samo pro sebe s populací kolem 100.000 lidí. A je to enkláva západní civilizace. Někteří to tady milují, jiní nenávidí. Mrakodrapy jsou občas tak namrskané na sebe, že v dolních patrech musí i ve dne svítit. Na jednom konci se nachází shluk věží, které mají primát nejvyšších obytných budov na světě. Úplně nejvyšší je Princess tower se 101 patry, ostaní mají „jen“ kolem 90ti. Vždy když jedu okolo, myslím na to, co nám jednou říkal náš kamarád: „Člověče, žiju na 75 patře v Princess. Jako jó, výhled je super. Ale před rokem tu bylo zemětřesení a na týden nefungovaly výtahy.“

Marina je hned u moře a to zase není tak špatné. Pláž je už sice také částečně zastavěná, protože nákupní střediska s výhledem na moře mají před koupáním v moři přednost, ale na proužku písku se ještě stále dá příjemně natáhnout. Zvláště když je to 5 minut pěšky domů. Já jsem vděčný i za to, že v Marině mám za rohem hospodu, kde mají točený Paulaner. Sice je součástí 5ti hvězdičkového hotelu Movenpick, ale je tak nějak vhodně zakomponována do prostoru, že se tam člověk pomalu cítí jako někde na Žižkově.

Nejlepší Indie je v Dubaji

A máme tu středu. Vyrážím s indickými a pákistánskými kolegy na oběd. Kdo by řekl, že tyhle země, ač toho mají tolik společného, se vlastně vůbec nemají rádi. Ale když jde o jídlo, tak se všechno vždy srovná. Pro mě je to opravdová kratochvíle, protože tihle chlapíci vědí, kde se člověk nají nejlépe za co nejméně. V Dubaji je totiž ohromné množství nejrůznějších restaurací. Ale spousta z nich jsou předražené, pro turisty postavené podniky, kde člověk dostane přesně to, co všude jinde ve světě. A to je samozřejmě chyba.

„Hele, nejlepší indický a pákistánský jídla se vařej v Dubaji. To je svatá pravda. Ale musíš prostě vědět, kam jít.“, říká kolega Fahím. „To bych spíš čekal, že v Bombaji nebo v Karáčí, ne?“, oponuji. „Kdepak“, on na to, „tady to vařej Indové a Pakistánci pro Indy a Pakistánce, dělají to stejně jako doma, ale z mnohem lepších surovin a za mnohem lepších hygienickým podmínek“. No, dává to smysl, Indů a Pákistánců tu je koneckonců zdaleka nejvíc, mnohem víc než samotných Emiráťanů.

„Ještě je brzo, tak si dáme nihári a k tomu byriani, tady ho totiž mají nejlepší v celé Dubaji“, objednává u vrchního kolega Prakáš. Výběr jídla nechávám zásadně na kolezích a nikdy nelituji. „Tak tohle je nihári, typická indická snídaně“, jsem poučen, když je objednávka donesena na stůl. Trochu nedůvěřivě koukám na flák mírně prorostlého jehněčího v husté hnědé omáčce a říkám si, že k obědu teda jo, ale k snídani bych to asi nemusel. V reálu se jedná o hodně dlouho vařený kus masa, který je tak jemný, že se rozpadá na jazyku. Chutné, ale s tou snídaní bych si fakt nebyl jistý. Také se dozvídám, že takzvané indické klasiky typu „butter chicken“ skoro nikdo v Indii nezná. „To jsou jen nějaký turistický výmysly“…

S plným žaludkem zpátky do práce. Samozřejmě autem. V Dubaji už sice jezdí metro a je třeba říci, že je i docela použitelné, ale bez auta je život těžký. Všechno je zde dělané pro auta. Podobně jako v USA. Tady k tomu ještě přispívá levný benzín (cca 8Kč za litr) a levná auta. Jezdit po Dubaji ale není zrovna med. Mnoho řidičů jezdí jako blázni a tempo výstavby nových silnic a s tím související uzavírky, značně komplikují orientaci. Snad jen ty silnice jsou proti našim mnohem mnohem kvalitnější.

Díky bohu za ropu

Čtvrtek je náš pátek. Dodělat v práci pár restů, naplánovat pár meetingů na přístí týden a připravit se na večer. Hodně lidí chodí za nočním životem a nutno říci, že je zde docela slušná nabídka. A neodradí ani pivo v přepočtu za 200 Kč. V Dubaji se dá pobavit v barech, restauracích a klubech a člověk se ani necítí jako někde v Arábii. My dnes ale máme zajímavější program. Můj šéf, rodilý Emiráťan, nás s kolegy pozval k sobě domů na večeři. A to se neodmítá – místňáci si cizince zrovna moc často domů nezvou, takže to vypadá na zajímavý zážitek.

Nikoho nepřekvapí, že jeho dům je takový menší a pořádně honosný hrad. Ani to, že jich má víc. To je prostě Dubaj. Ibrahím nás vítá v typické dlouhé bílé košili diš-daše, tentokrát však bez splývavého šátku, tzv. guttry, na hlavě, který normálně nosí do práce. Je přece doma. Emirátští kolegové přijíždějí také v diš-dašách. Šátky ale mají uvázané do jakéhosi turbanu, což je zde bráno jako neformální způsob. Jídlo je vynikající, ale samozřejmě bez kapky alkoholu a vepřových pochoutek.

Koukám na ohromný výběr jídel na stolech a ptám se: „A co je vlastně takové dubajské národní jídlo?“. Ibrahím se chvíli zamyslí a začne vyprávět: „To máš tak, my jsme měli všeho hrozně málo. Maximálně tak rybu z moře nebo kus skopového, protože jiná zvířata v poušti nepřežijí. A datle jako dezert. A tím je to dané – opravdu dubajská nebo emirátská jídla jsou fakt jednoduchá. Asi tamhle ten mačbůs, je takový dost typický“, ukáže rukou na hromadu rýže s oříšky a kořením a kusem masa na vrchu. „Ale tím, jak je tady blízko Indie, Pákistán, Irán, Afrika.. ..ty všichni nás ovlivnili, takže vlastně těžko říct“. Chvíli přemýšlí a pokračuje dál: „Jen doufám, že naši děti a jejich děti si budou pamatovat, odkud přišli a jak tu bylo dřív, než se našla ropa. Musí si pamatovat, že blahobyt netryská jen ze země jako ropa, díky Bohu za ni, ale že je taky potřeba pracovat a vážit si toho, že se máme, jako se máme.“

Nejúžasnější ložnice je v dunách

V pátek ráno nás čeká zase jeden skvělý zážitek. Dubaj je vlastně dost šílené město a vypadnout občas ven, je prostě třeba. Spojené arabské emiráty té přírody zrovna moc nepobraly, ale jedna věc je tu úžasná – a tou je poušt. Ale ne ledajaká poušť. Oblast Liwa je součástí regionu, který se nazývá doslova „Prázdná čtvrť“ a jedná se o ohromné území mezi SAE, Ománem a Saudskou Arábií. Není zde nic jiného než jen ta poušť – ohromné písečné duny, ty největší na světě a občas nějaká oáza.

Je třeba mít terénnní auto a trochu odvahy sjet ze silnice. Postavit stan, z přivezeného dřeva rozdělat oheň. Odměnou je ta nejúžasnější ložnice na světě. Nejhvězdnatější obloha, největší ticho, největší klid na spánek. Je leden a v noci dovede být trochu zima. Chce to tlusté ponožky do spacáku. S ranními paprsky se ale vše mění. Úderem desáté už je přesně takové vedro, jaké by člověk na poušti čekal. A ani kousek stínu. Slunce je nekompromisní. Naházet věci do auta, zapnout klimatizaci a vydat se zpět do Dubaje.

Na západě pomalu mizí slunce za obzorem a na východě se na horizontu tyčí mohutné věže Dubai Mariny. Nekonečná nedotčená poušť je pryč a zítra už zase do práce…

Boxy:

Království konzumu – největší nákupní středisko na světě je Dubai Mall. Představte si 1200 obchodů a 160 restaurací pod jednou střechou. Za parného léta sem lidé chodí na procházky svou délkou srovnatelné s běžným turistickým výletem na Brdy.

Mrakodrap doslova – nejvyšší budova Burj Chalífa má 164 pater a je vidět 100 km daleko, pokud zrovna nejsou mraky. Ostatní „běžné“ mrakodrapy s 60ti patry stojící opodál, vypadají jako chudí příbuzní.

Policejní auta – asi jediné místo na světě, kde se policie prohání v autech jako McLaren, Aston Martin, Lamborgini a dalších. Tento rok plánují koupit Bugatti Veyron. Nutně ho potřebují.

Adresy neznámé – v Dubaji neexistují, resp. se vůbec nepoužívají, adresy. Když se chcete někam dostat, dostanete vysvětlivky typu: vem silnici č. 1, projeď kruhovým objezdem, pak první doleva, třetí doprava, otočka a bude to růžová budova napravo. Tam kde se v Evropě píše adresa sídla firmy, bývá často mapka.

AUTOR: Pavel Jirát pro časopis ČiliChili 2014