PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Měl bych chuť  napsat, že nás probudilo ranní švitoření ptáků a činorodý ruch Sajgonské ulice. Ale on nás probudil svým strašlivým pípáním budík, protože jinak bychom ještě spali jak zabití. Fakt se nám nechtělo vstávat po tom letu a událostmi nabitým dlouhým dnem. Ale co má člověk dělat, když na něho čeká Delta Mekongu.

Takže co nejrychleji sbalit, oprschovat a vyběhnout ven, kde na nás už čekal v minivanu chlapík, jež nás měl dovézt na místo určení. Ten minivan teda nebyl zrovna největší, zvláště když Ahmedova přítelkyně sebou měla dva megakufry. Vzhledem ke své (teď už bývalé ☺) tloušťce jsem ovšem vyfasoval přední sedadlo, takže jsem zase vyhrál ☺ Řidič neuměl vůbec anglicky, takže jsem s ním ani nemusel konverzovat. Ale vlastně ne tak docela…

Problém byl v tom, že jsme mu chtěli vysvětlit, jestli by někde nezastavil na něco malého k snídani. A vůbec jsme netušili, jestli nám rozumí. Nejdřív jsem to zkusil pomalu anglicky, ale jeho vytřeštěné oči napovídaly, že toto se minulo účinkem. Začal jsem tedy gestikulovat mezinárodně uznávaným jazykem, kdy prsty naznučiji vkládání si stravy do úst. Jeho reakce byla: „Hééééééééééé“. Tak jsem to ještě jednou zopakoval a on opět udělal: „Hééééééééééé.“ „Héééééééééé“, zakýkal jsem vítězoslavně i já, byvše si skoro jist, že teď už máme vyhráno.

Saigon je docela dost velký. A docela dost narvaný. Takže po hodině jsme stále byli ve městě a v žaludcích nám povážlivě kručelo. Minuly jsme několik krásných kavarán z kterých voněla čerstvá káva a jídlo. Nejhorší jsou v tomto ženy. Kdo zná ten ví, jaké to je, když mají hlad. Tlak na mě už začal být neúnosný a proto jsem na řidiče znovu udělal: „Hééééééééé?“. Tentokrát jsem si dal záležet, aby tam byl jakoby otazník. On něco zamumlal a jel dál.

Nakonec konečně zastavil někde, kde neměli skoro nic. My už měli takový hlad, že jsme šli i po tom málu, co bylo, takže jsme nakonec posnídali závitky s krevetami. No nic, s plným břichem houby zle, říká se. Ze Saigonu jsme se již vymotali a dostali se na jakousi výpadovku. Nutno říci, že okrajový Saigon vypadal dost bídně. „Tak tady bych pro změnu teda žít nechtěl“, bručel jsem si pod vousy při pohledu na prašný industriál, který to tady všechno obklopoval.

Cesta byla bídná a zlá. Ale ne, to bych kecal. Byla úplně normální. Stav místní infrastruktury je v pohodě, akorát sedět 3 – 4 hodiny v autě není žádný šlágr. Původně jsme uvažovali o místním autobuse, že by to jako byla sranda. Ale to by pak bylo 7 – 8 hodin a to zas taková sranda není.

Takže odpo jsme dorazili do našeho hotýlku a ten byl prostě boží. Žádný luxus, prostě levný, obyčejný, ale super přátelský. Postavený hezky na kůlech jen tak v řece. Stěny ani žádné moc neměl. Jen takový rákos a moskytiéra. Byl prostě vzdušný. A měl wifi. A také studené pivo. Co si víc ještě přát?

Trochu jsme se zotavili a hurá nasednout do našeho nabitého programu, konkrétně nasednout na kola. Udělali jsme si hezkou projížďku v deltě Mekongu. Alespoň v tomto úseku delty je snad každý metr půdy využit. Ramena říček a kanály jsou lemovány domky, zahrádkami nebo políčkami. Mezi tím občas škola, plná okatých usmívajících se dětí s obligátními červenými šátky kolem krku. Dá se říci, že je to tu docela civilizované až zabydlené. Řeka tu slouží jako takový středobod, hlavní tepna, vlastně taková dálnico-železnice, protože cestičky jsou tu na auto dost úzké. Vše se odehrává kolem vody.

Lidé jsou tu vcelku přívětiví. Všichni se usmívají a nikoho nenapadne dělat na nás cizince nějaká zlá gesta, či snad házet kamení. Ba dokonce jsem se po cestě seznámil s jedním šlachovitým domorodcem. Sic jsme si toho moc nepověděli, ale tak nějak bych si představoval nepoddajného příslušníka Viet-congu během Vietnamské války. „Ha! Možná jsou ty jejich přívětivé úsměvy jen nějaká maska.“

Po kole nás čekala večerní vyjížďka na loďce. Bylo to vcelku fajné. Slunce už pomalu klesalo, ale stále bylo dost ostré, takže stylové vietnamské kloboučky, které jsme dostali, se hodily. Pohled z vody ten pocit z řeky jako středobodu všeho tady jen utvrdil. Řeka je tu fakt vším. Ne vším jako, že pro vši, ty malé potvůrky. Ale nebudu spekulovat o tom, co všechno tady v té řece žije, co tu do řeky vypouštějí. Rozhodně toho bude dost, ne-li všechno.

K naší hrůze, ač to je samozřejmě silné slovo, tak spíšek k našemu překvapení, tu řeka slouží i jako koupelna. Fakt bych čekal, že z té vody člověk musí vylézt špinavější, než před tím, co do ní vleze. Jisté je ale, že to tu nikomu nevadí, lidi zde tvrdě pracují, ale vypadají spokojeně a život tu tak nějak pohodově plyne. Tak jako ta (poněkud špinavá voda).

Jedna věc mě ale stále nejde na mozek. Viděl jsem válečnou exhibici v Saigonském muzeu, četl spoustu knih a k tomu spoustu filmů o vietnamské válce, kde jsou zobrazena různá zvěrstva, kterých se tu Američané dopouštěli a jejichž následky země nese dodnes. Ať už jsou to ohromná území zamořená chemikáliemi Agent Orange, nebo lidi zmrzačení minami a celá řada jiných svinstev, co se tady děla. Je prostě neuvěřitelné, že Vietnamci v sobě nemají žádnou zahořklost. Ani k těm Američanům…

Přišel večer a my si na hotýlku dali opět něco dobrého k jídlu. Prostě ta vietnamská kuchyně si zaslouží mnohem víc globální pozornosti, než dostává, protože je fakt specifická, unikátní a hlavně dobrá. Večer na řece byl plný tajemných zvuků. My s Maruškou šli spát, protože jsme byli znaveni. A do těch tajemných zvuků k nám z dáli doléhal řev zbytku naší skupinky, která se rozhodla vypít všechny místní zásoby piva, vína a bůh ví čeho dalšího…

Brzké ranní probuzení bylo samozřejmě docela brutální. Již tak vyčerpáni Saigonem a po flámu předešlé noci, naši souputníci se projevovali zašedlými obličeji, strhanými rysy a chrčivou mluvou. Mě s Maruškou také nebylo fajn, protože vstávání je prostě blbé. Ale co dělat, když chce člověk vidět plovoucí trh na deltě řeky Mekong. Nalodili jsme se tedy na člun a vyrazili.

Delta se v ranním šeru akorát probouzela. Baráčky nalepené na okraj řeky se rozsvěcovaly, otvíraly okénka a jejich obyvatelé se oddávaly ranním koupelím v hnědé vodě řeky. My jsme postupně jeli z menších ramen, až jsme se dostali na jakousi hlavní řeko/silnici, které už byla dost široká a vlny šplouchaly o stošest. Tak to byla taková naše ranní koupel. Z hlavní řeky jsme se dostali už na samotný Mekong, kde se konal onen plovoucí trh.

Trochu jsem se bál, že to bude trochu moc turistika, ale potěšilo, že sem dost jezdí i místní, a že to vlastně ještě stále funguje jako opravdový trh. Dalo se toho tady koupit dost, hlavně pak ovoce a zelenina, nebo cukr, káva, limonáda. Ale co potěšilo nejvíc, byla ta báječná polévka pho-bo, vařená přímo na jednom člunu a podávaná z loďky na loďku. Polní, resp. vodní, podmínky přípravy neubraly ani zbla na kvalitě a pho-bo se opět ukázala jako naprostý všelék. A to i v případě, že člověku nic není ☺

Hladina byla pokrytá loděmi a všude byl živý ruch. Ječivé výkřiky střídal smích a ze všech čišela pohoda  -zase máme další krásný páteční tržní den. „Šťastný to lid“, přemýšlel jsem. Obdivoval jsem ty emancipované vietnamské ženštiny, které ač drobné, statečně zápasily s podomácku instalovanými motory, které byly na tyčích zavěšeny vzadu na člunech. Loďka zde prostě byla postavena na roveň mopedu – normální a běžný způsob dopravy.

Potom jsme zakotvili a vydali se projít klasickým pozemským trhem. Sice se to tu nehoupalo, ale na zajímavosti mu to rozhodně nebralo. Kromě klasického sortimentu ovoce a zeleniny se zde dalo koupit nepřeberné množství těch nejnepoživatelněji vypadajích kusů různého dobytka. Zdaleka se nejednalo jen o prachobyčejné vnitřnosti. Tady se daly koupit například také oči. Asi zřejmě hovězí. Bohužel jsme se nedozvěděli, jak se mají upravovat.

Jinak tu také měli krásné mořské potvory a hned vedle nich i pěkně vypasené čerstvé žaby. Představoval bych si je asi na česneku. I když tady dělají všechno pálivě. Jednou jsem je v Praze měl a bylo to celkem chutné. Každopádně, ohlížeje se zpět na náš včerejší food-trail, byl jsem zklamán sám sebou a o to více jsem byl hrdý na Marušku, která se zdá, že je schopná sníst všechno a ještě u toho říct její obligátní „mňam“ ☺

Kromě všech těch nepoživatelně vypadajicích poživatin, se tady vyjímali ty zdejší lidi. Už nechci znovu opakovat, jak jsou všichni v pohodě a stejně to opakuji. Focení s přiblblými turisty jim nevadí, neznalost angličtiny z jejich a vietnamštiny z naší strany řešíme rukama a nohama. Důchodci si tu hoví mezí tím mumrajem, jejich neuvěřitelně vrásčité, ale svým způsobem charismatické obličeje zahřívá odpolední slučníčko. Jak rád bych s nimi pokecal o životě, kdyby nebyla ta jazyková bariéra. „Nedá se tady na trhu někde sehnat ten kouzelný had z pohádky? Jak si ho člověk kousne a rozumí všem?“ ☺

Z trhu jsme potom jeli zpět na hotel, kde jsme konečně trochu zase vydechli. Čekala nás odpolední cesta zpět do Saigonu a před ní jsme si ještě dali kurzy vietnamského vaření pod dozorem místňačky. Uklohnili jsme něco docela zajímavého, i když už bych ten recept ani nedal dohromady. Bylo v tom hodně čili, nějaké maso, papriky a čert ví co dál. Asi citronové tráva. Špatné to rozhodně nebylo, ale žádné kravý oči a žáby v tom nebyly.

Řidič pro nás přijel akorát včas. Po cestě zpět jsme jej donutili zastavit u nějaké větší samoobsluhy, kde jsme se zásobili vietnamských čajem a kávou. No a pak jsme jeli a jeli abychom ještě stihli krátkou procházku centrem Saigonu, návštěvu místnního Skybaru v posledním patře mrakodrapu a k tomu ještě jednu báječnou večeři. Všechno to vyšlo a dle plánu jsme se opět sešli na palubě letadla Emirates. Já teda za sebe musím říct, že Vietnam je fakt dobrej!!! …a rozhodně si zaslouží více času.