PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Ráno nás čekala cesta autobusem do Isfahánu. Podle dostupných zdrojů cesta busem měla být pohodlná, bezpečná – bezpečnější než jízda nějakým rozpadajícím se autem a měla trvat 6 hodin. Prvé 2 informace byly správné, ovšem z 6ti hodin jich nakonec bylo 8. Ale zase jsme si cestou zadělali na další dobrodružství, takže vlastně všechno v pořádku.

Autobusové nádraží bylo poměrně organizované a čisté a za chvíli už jsme stáli u našeho správného nástupiště. Autobus, docela slušně vypadající Mercedes, byl fakt pohodlný. Sedadla se dala roztáhnout do téměř postelové polohy. K tomu jsme dostali balíček s občerstvením. To vše za asi 8USD. Jediný problém byl, že jsme vyjeli pozdě a cestou se furt někde zastavovali. Ať už to byly policejní checkpointy nebo nějaké bůhví jaké zastávky.

Při jedné takové policejní zastávce jsme byli nuceni opustit autobus. Do autobusu pak vběhl obrovský zle vypadající vlčák a všechno pořádně očichal. Evidentně hledali drogy. Potom se mohutným skokem snesl ze schůdků dolů a málem přistál v klubku černě zahalených žen. Těm málem vypadly oči z důlků a jejich ječení se neslo kilometry daleko. No prostě muslimové psy nemusí, to je jasná věc. A tyhle ženské z nich měly přímo panickou hrůzu. Každopádně bylo fajn, že v autobuse žádné drogy nebyly a my mohli jet dál.

Nejpodstatnější ale bylo, že v autobuse se kolem nás rozsadila jedna místní rodinka. Samé ženské a holky. A poměrně fešné, třeba říci. Nevím jestli to bylo součástí nějakého sofistikovaného plánu, jak se nám a hlavně mladému Xanielovi dostat pod kůži, ale zanedlouho začali Dana prosit, jestli by si nemohl přesednout tak, aby jedna mladá (a pohledná) dívka mohla sedět přes uličku vedle své tety a tím pádem hned vedle Xaniela. Danova odpověď bylo resolutní „Ne“. Ten to viděl jako zase nějaké místní vymýšlení si a určitou formu buzerace. Když prosby neustávali, tak se nakonec podvolil. Sympatická dívka sedla vedle Xaniela a hned spolu začali komunikovat.

Za nějakou dobu mi Dan povídá: „Hele, tak jsme k nim dneska pozvaný na večeři.“ „Chmmm, to je ňáká rychlovka teda. Myslel jsem, že uvidíme kousek Isfahánu.“ „Jo, ale takovýhle pozvání se nemá odmítat. To je jako must go.“ „OK. Tak dobře. Tak to zkusíme.“ Xaniel se sedmnáctiletou Guluš strávil celou jízdu povídáním. Do toho Isfahanu jsme fakt dorazili až po těch osmi hodinách, takže si toho stihli říct hodně. My se rychle zaregistrovali v hotelu, dali sprchu a okamžitě vyrazili na tu večeři. Bylo to až někde na vzdáleném předměstí zvaném Shahin Shahr, tj. asi 40 minut taxíkem.

Rodinka bydlela v domku s malou zahrádkou, kde pěstovali ovoce. Těžko říct k jaké třídě mohli v rámci Iránu patřit, ale asi by to byla vyšší střední. Ovšem z hlediska naší perspektivy byl domek zařízen poměrně jednoduše. Prostě žádný luxus. Ale o to vůbec nejde. Co bylo luxusní bylo to, že ty lidi byli skvělí. Nedalo se nevšimnout toho, že v domku visí obrazy s křesťanskou tematikou, že celá rodina nosí na krku křížek a že když přišel Arsalan, nejstarší muž v domácnosti – 25 let, tak měl na ruce vytetovaný kříž. V Iránu ne příliš běžná věc.

Tak mi to samozřejmě nedalo a zeptal jsem se: „Vy jste křesťani?“. Jo jo, jedny z posledních tady. Všichni ostatní už jsou pryč nebo…“, přejela si významně prstem po krku Arsalanova matka. „Ehm, no doufám, že to není tak dramatické s tou likvidací. Irán se přece tak nějak pokrytecky chlubí tím, že má svobodu náboženství.“ Na to se máma skoro rozesmála. „No to fakt moc ne teda. My to tady taky balíme. Za pár týdnů se stěhujeme do Rakouska za mým manželem.“ Nato vytočila na Skypu svého muže. „Na, pokecejte“, usmála se.

No, tak byla to zvláštní situace. Čtyři cizinci v domě, mluvit po Skypu s majitelem domu, jenž je v Rakousku. Říkal jsem si, že asi nebude nadšen. „Ahój, jak se máte?“, spustil na mě. „Doufám, že se vám u nás líbí. Bohužel tam nemůžu být s vámi. Ale tady v Rakousku je to fajn. Zrovna je tu nějaká streetparty“, spustil na mě. „Jo, a jestli chcete, tak u nás klidně zůstaňte přes noc. Můžete u nás bydlet.“ To jsem fakt nečekal. Ale fajn. Hrozně moc jsem poděkoval a omluvil se s tím, že zítra bohužel odjíždíme. A pak jsem podal telefon Danovi. Prostě pohostinnost, na kterou už nejsme zvyklí.

V kuchyni to začínalo vonět a nám už notně kručelo v břiše. Naštěstí, jak jsme se poučili na TripAdvesoru, že se sluší sebou na návštěvu přinést nějaké zákusky, jsme se jimi stačili předkrmit. Servírovali se iránské makarony. Možná to zní divně, ale oni fakt byly docela specifické, tzn. iránské, a hlavně velice chutné. Babička „bibi“, jakožto hlavní šéfkuchařka, to pak ještě korunovala různými omáčkami a čatnými, jogurty, saláty a dalšími skvělostmi. Ani jsem nemusel přestírat, že mi chutná. Přidal jsem si navrch dvakrát, aby náhodou nepřišlo žádné jídlo na zmar. Myslím, že byli rádi ☺

A pak jsme si dali kávu a povídali si. „Ach jo, umět tak persky“, povzdechl jsem si. Konvezace s babičkou by byl jistě zážitek. Bylo jasné, že se všichni těší, až z Iránu vypadnou. Akorát babička se sestřenicí a její rodinou zůstanou. Už teď mně bylo babičky líto. Jak té asi budou všichni chybět.

Jedna z dcer, asi tak kolem 17ti let přinesla ukázat obraz, který namalovala. „Hele, že to je Alamut“, vyhrknul jsem. „No, jak to víš?“ „No vlastně nevim, nikdy jsem žádnej obrázek neviděl, ale četl jsem knížku Alamut a takhle jsem si to místo představoval.“ „Fakt? No tak to je teda úlet.“ „Já tuhle knížku ani nečetla. Ale takhle se Alamut v Íránu vyobrazuje.“ „A víš, že jsem teď četl o tom, že to je vlastně celý fantazie? Tam kde je Alamut je vlastně dost drsné počasí a zima, takže tam tyhle zahrady a ten ráj ani být nemůže.“ „No jo, to nevadí, ale ten příběh je dobrej, ne?“. „No to rozhodně.“

Bavili jsme se o mytické pevnosti skryté v severoíránských horách, kde bylo hlavní sídlo ismaliitského hnutí a sekty asasínů, jež sehrála významnou roli v historii celé oblasti. Ten příběh je popsán v knize Alamut od Vladimira Bartola a je to velice čtivé. Pár informací o historii je zde. Každopádně, někdy bych se tam rád podíval.

Byla už skoro půlnoc a byl čas to zabalit. Rodinný přítel nás odvezl zpět k našemu hotelu. Peníze jsme mu nacpali do přihrádky v přístrojové desce, protože by si je jinak asi nevzal. Nebo vzal? Těžko říct. Objevují se různé teorie. Jedna tvrdí, že je to prostě součást íránské etikety – oni ty peníze vlastně jakoby očekávají a chtějí, ale přitom je nutné sehrát celé to divadýlko, že jako „v žádném případě, jste moji hosty“. To nucení k tomu, aby se je vzali, je součást celé té zatrolené etikety. Přál bych jim někdy potkat Švéda či Holanďana ☺ Ty by jim asi velice přímo řekli: „Tak fajn, diky“.

Druhý den ráno jsme vyrazili do ulic a konečně jsme si mohli prohlédnout Isfahán. Věci jsme nechali na hotelu, který byl naštěstí dost v centru a měl skvělé majitele, kteří se vším ochotně pomohli. Město bylo docela rozpálené, ale oproti Dubaji tu bylo sucho a to dělá velký rozdíl. Ne že by to bylo úplně příjemné, ale v tomhle počasí se dá existovat, chodit po ulicích. Vyrazili jsme na Emam Square nebo-li také Naqsh-e Jahan, což je prý jedno z největších náměstí na světě. Orientovali jsem se podle mapky a podle Google Maps. Prolezli jsme cestou pár parků a přečetli pár doporučení z Koránu, která lemovala cestu.

Náměstí bylo fakt velké, ale největší na světě určitě ne. Okolo byly arkády s bazarem a mezi nimi mešity a svatyně. Docela působivé. Hned nás odchytl nějaký obchodník s koberci. Zdá se, že už se tu adaptovali i na Čechy, protože na nás vybalil pár českých frází. „Dóbry den. Ahój. Jak se maš? A víte taky, že znám pana Zaorálka?“, to nám trochu vyrazilo dech. Šermoval před námi fotkou našeho ministra zahraničí. A už to začalo. „A pojďte se podívat do mé dílny. Jenom na chvíli. Pojďte pojďte.“ No, tak jsme se mrkli. Pak jsme se poflakovali okolo náměstí, až jsme se sešli s našimi přátely ze včerejška.

Pozdravili jsme se a vyrazili k jednomu z historických mostů Isfahánu. Cestou jsme povídali o všem možném a trochu bloudili, ale nakonec jsme to našli. Tenhle se jmenoval Si-O-Seh a je znám tím, že má 33 oblouků a je z roku 1602. Tak jsem se tam celá partička shromáždili. „A teď by to chtělo společnou fotku“, zvolal jsem. „Ale to nás někdo musí vyfotit, ať jsme tam všichni.“ „Co třeba támhleta sympatická paní“, ukázal jsem na ženu v černém čádoru zvíci čarodejnice, která se směrem k nám hnala. Potom jsem si ale všiml, že má značně rozezlený výraz v obličeji a jakýsi odznak na prsou.

Začal hrozný křik. My Evropané jsme na sebe zírali a netušili, co se děje. Žena ječela na Arsalanovu sestřenici Guluš a Guluš si nenechávala nic líbit a ječela na oplátku na ní. Za chvíli přiběhl policista a začal sjedávat pořádek. „Pojďte, vypadnem, rychle“, zašeptal Arsalan. „Ale co oni?“ Byla tam Arsalanova sestra, sestřenice a bratranec. „Vysvětlim potom, jdem.“ Otočili jsme se a vyrazili na most, nechápajíce nic. Když jsme se pak skryli za jedním z oblouků, Arsanal nám začal vysvětlovat.

„Takže ta ženská byla z náboženský policie. Asi jí zaujalo, že se fotíme s váma a pak si všimla, že holky mají ten šátek jen tak ledabyle danej vzadu.“ „Ale dyť takhle to tady nosí každá druhá holka, ne?“ „Jo, ale prostě my měli smůlu. Další problém je, že Guluš prostě je oblečená moderně a sexy. A taky to, že náš bratranec Danuš má roztrhaný džíny.“ Až moc to připomínalo doby normalizace. „A já bych měl průser největší, protože mám tady na zápěstí vytetovanej ten kříž.“

„No tak to je nářez“, hlesla Maruška. „Co s tim teď?“ Arsalanovi zvonil telefon, volal bratranec Danuš. „Takže jsou na policejní stanici. Tam je lustrujou a berou otisky prstů. A chtěj abyste i vy přišli“. „V žádným případě. Dyť tady sebou ani nemáme pasy. A hlavně za pár hodin odlítáme. Nevim čemu to pomůže. Ať řeknou, že jsem se prostě potkali náhodou, což je pravda, udělali fotku a šli si svojí cestou.“ „No to je psycho“, hekl Dan. „Hlavně ať nám sem nedaj nějakej záznam, to už se sem nikdy nepodíváme. Pokud teda vůbec odletíme. Já bych tam vůbec nechodil“, prohlásil jsem. „Já tam možná budu ale muset“, řekl Arsalan.

Našli jsme nejbližší lékárnu, kde si koupil elastické obinadlo. Maruška mu zápěstí zavázala tak, aby nebyl vidět ten kříž. Všichni jsme očekávali, co se stane dál a probírali různé možnosti. Já jsem stál za tím, ať vůbec neuvažujeme o tom, někam chodit. Nedovedl jsem si představit, jak by to jako mohlo pomoci našim přátelům a hlavně pak i následky pro nás. Byly to docela nervy. Pomalu jsme šli zpět směrem k mostu, napětí stoupalo. „Třeba tam na náš čekaj fízlové.“

Arsalanovi zazvonil už po Xté telefon. Byl to Danuš. „Hele, pustili nás ty šmejdi. Sejdeme se uprostřed mostu.“ Tak jsme se za chvíli sešli. Všichni měli růžový palec od toho, jak jim brali otisky. Guluš byla plná vzdoru, prostě taková Johanka z Arku. „No, tak to je fakt dobře, že se odsud máte stěhovat do toho Rakouska. Tam vám bude líp. Takovouhle buzeraci fakt nepotřebujete.“, poznamenal jsem. „Ale teď si pojďme dát nějakej dobrej oběd.“

Po obědě se nám všem vrátila nálada a tak jsme vyrazili do křesťanského kostela v Isfahánu. Ano, křesťanského. Jmenuje se Vank a stojí ve čtvrti Julfa. Jeho kořeny sahají do 16. století, kdy byl postaven pro arménské emigranty, kteří byli násilně relokováni během Otomanských válek. Je to jeden z těch příkladů, kde Írán sám sebe prezentuje jako zemi se svobodou náboženství. Je pravda, že v Saudské Arábii  by takový kostel neměl šanci na existenci. Každopdáně nám tam naúčtovali turistické vstupné, několikrát vyšší než běžné pro lokálce.

Součástí komplexu je i muzeum arménské komunity a také genocidy, kterou si prošla ze strany Turecka. Ze všech různých artefaktů je nejzajímavější verš z Bible napsaný na lidském vlasu. Je hezky pod mikroskopem a fakt je na tom vlasu napsaná celá věta. Docela neuvěřitelné. Kostel sám o sobě je dekorovaný od hlavy až k patě. Stěny plné maleb a zlatých ornamentů. Docela jiné kafe oproti poněkud  chladnějším katolickým kostelům v Evropě. Asi nejvíce zaujala malba znázorňující peklo. Výjevy tak naturalistické, že by tam člověk fakt nechtěl skončit. Tak jsme pro jistotu zapálili svíčky pro štěstí, aby se nám to peklo vyhlo hodně velkým obloukem.

Už nám z toho neustáleho pohybu po rozpáleném městě začaly docházet síly. Tak jsme se rozhodli osvěžit a odpočinout si v jedné z velkých zahrad, které Isfahán nabízí. Opět nás čekalo vstupné 9x vyšší než pro Íránce. A k tomu i trochu zklamání, že zde nebylo povoleno jen tak si lehnout na trávník. Přitom to místo úplně svádělo k tomu, najít si stín, zavřít oči a nasávat vůni všech možných květin. Škoda. Asi by bylo praktičtější jít do jednoho z parků.

Náš čas se ale začal zkracovat a tak jsme se rozloučili s Arsalanem a ostatními a vyrazili zpět do oblasti našeho hotelu. Před letem jsme se chtěli ještě najíst. Kousek od hotelu byla restaurace se sezením na terase. Vypadala docela dobře. Majitelka nekomunikovala anglicky a tak jsme se snažili vysvětlit, že chceme jídlo rychle, protože nám letí letadlo. Chtěli jsme to rovnou zaplatit, ale ona jako že až potom. Objednali jsme kebaby. Jogurt co nám nabízela jsme odmítli. A pak jsme čekali.

Čekali jsme dlouho, ale pak to přišlo a bylo to výtečné. Spolu s kebaby nám donesli i jogurt a olivy a salát. Tak jsme si mlaskali. Ovšem při placení přišel šok z toho, že cena byla téměř dvojnásobná oproti tomu, co jsme si mysleli. Stěží jsme na to teď měli. Docela nás to naštvalo, protože nám naúčtovali všechno to, co jsme si neobědnali, ale co nám bylo přesto přineseno a co jsme mysleli, že je součástí jídla. Tak to skončilo menší hádkou a naším skoro-úprkem. Hlavně ale jistou pachutí na patře…

Asi už byl čas z Íránu fakt vypadnout. Díky té hádce a čekání na jídlo už jsme teď měli slušný skluz. A v ulicích Isfahánu teď byla úplná megazácpa. Nasedli jsme do taxíku a pomalu se sunuli přecpanými ulicemi. Město teď za soumraku připomínalo spíš to peklo, vyobrazené v kostele. Vedro, smrad z výfuků, prach, kouř a šílený rámus, jenž v sobě kombinoval troubení, křik, řev motorů a další zvuky. Každý se snažil dostat dopředu. Šílení jezdci na motorkách se drali po metr vysoké zídce, po chodnících, mezi auty. Každý se chtěl posunout o těch pár centimetrů dopředu.

Byla opravdu úleva, dostat se na dálnici. Ovšem zde se náš řidič plně realizoval v bláznivé jízdě, ve snaze pro nás nahnat čas. Bylo to od něj sice hezké, ale dost o nervy. Rozpadající se Peugeot kličkující mezi náklaďáky, divoce blikajíce světly, ruku na klaksonu. No, k naší úlevě jsme se k terminálu dostali živí a zdraví. Odbavení už pak proběhlo relativně bez problémů. Až na bezpečnostní prohlídku, kde vojáky nějak moc zaujal můj foťák Canon. Děsil jsem se, aby si ještě nezačali prohlížet ty fotky a vyrábět nějaké spiklenecké teorie. Už by toho bylo dost. Sednout do letadla byla docela úleva. Ovšem vystoupit v Dubaji do 40ti stupňů vedra a 90% vlhkosti bylo jako facka. Sakumprdunk, bylo to celé docela dobrodružství.