PAJERO BLOGCestování, Dubaj bez Cestovky, Jídlo, Výlety a Trendy

Trvalo to tak dlouho. Věčnost. Celé čtyři roky, než jsem se konečně podíval zpět do mého „milovaného“ Kuvajtu. No, pravda, to slovo „milovaného“ je možná přestřelené, ale z naší bandy, s kterou jsem tam tehdy trávil léta (bratru, skoro 5 let), na něj snad každý vzpomíná v dobrém. Už rok jsme v Dubaji, která je tak blízko, a teď jsme konečně sedli na let AirArabia a „yalla“ do staré dobré domoviny.

Příjemné je to, že za ta léta i Kuvajt už zrušil pro Čechy tu nepříjemnou vízovou povinnost před cestou. Což by nám sice díky tomu, že máme dubajskou rezidenci mohlo být v podstatě jedno, ale i tak, příjemné zjištění. Domluvil jsem se starými dobrými kámoši, kteří tam hlídají tu ztracenou vartu – Stanem a Jurajem, aby si na nás udělali čas – a z letiště v Sharje, jsme vyrazili vpřed.

Měl jsem ambice, potěšit druhy pašovanou lihovinou, kterých je v suchém Kuvajtu veliký nedostatek, odrážející se v cenách až 250USD za lahev obyčejné whisky. Už jsem začínal být nervózní, jestli ještě budu schopen na záchodcích kuvajtského letiště chladnokrevně připevnit lahve s alkoholem na tělo a s úsměvem projít skrze kuvajtskou celní kontrolu. Jenže díky tomu, že Sharja je zrovna v rámci SAE také suchý emirát, což znamená, že je tam alkohol zakázaný, a to i v duty free, neměl jsem nakonec možnost.

Let proběhl bez problémů. Letiště vypadalo úplně stejně jako před čtyřmi lety, včetně bodrých imigračních úředníků, kteří nás zdravili „dobrý dobrý“, když viděli naše pasy. A včetně všech možných dalších úředníků, kteří si pokuřovali pod cedulemi Zákaz kouření. Prostě Kuvajt. Skoro by člověk chtěl říci svobodomyslný…

Před letištěm na nás čekal Juraj, naložil nás a rovnou k nim domů na snídani. Cestou jsem se přesvědčil, že Kuvajt je prostě úplně stejný. Nezměnilo se tu nic, vůbec nic. Oproti ďábelsky rozestavěné Dubaji, kdy člověk aby pomalu každý den vymýšlel, jakou cestou se dostane do práce. Tady je taková zahnívající stabilita a záruka toho, že člověka nic nepřekvapí. Teda pardon, všiml jsem si, že obrovské parkoviště u Jurajova baráku, které bývalo jen velkou písečnou plochou, bylo nově vyasfaltováno. No vida…

A také abych nekecal, tak cestou k Jurajovi po kuvajtském „corniche“, což je pobřežní silnice kombinovaná s promenádou, jinak také zvaná Ulice Arabského zálivu (rozhodně tu neříkejte Perského zálivu), přibylo pěkných pár nových mrakodrapů. A dostavěli Al Hamra tower, což je se svými 413ti metry sakra vysoký barák. A veřejná pláž už opravdu začala vypadat jako pláž. Takže něco přece.

Po vysoce mňamózní a inspirativní snídani, kterou nám připravila Jurova žena Fereště, jsme se vypravili na cestu do Kabdu, tj. Farmářské oblasti za Kuwait City, kde přebývá Stano a kde jsem já trávíval pomalu každý víkend. A cestou jsme se stavili, podívat se na moji starou dobrou Spanish villu v Salwě bloku 11, kde jsem bydlíval. Úplně jsem se bál, aby mi přitom nezvlhly oči, ale naštěstí zase tak sentinentální nejsem. „Boys don´t cry“, se říká.

Moc mě potěšilo, že barák je v dobrém stavu s novou fasádou a furt má glanc. Jen jsem si posteskl, že takovéhle bydlení člověk v Dubaji nenajde. Prošli jsme se okolo, zašel jsem do místní džamíje, což je takové lokální obchodní centrum. Tam jsem chodíval na shawarmu, ke krejčímu, stříhat se a na nákupy. Výlohou jsem jen tak ze zvědavosti nakoukl do holičství a holič, starý Pákistánec, který tam byl od nepaměti, si mě okamžitě všiml, nechal zákazníka zákazníkem a vyběhl, aby mi potřásl rukou. „Dlouho jste tu nebyl pane“, díval se na mě vážným pohledem.

Cestou do Kabdu jsme následovali Fereště a Juraje a světe div se, já si tu cestu pamatoval lépe než oni. Měl jsem jet raději první, takhle jsme objeli celý Kuvajt. Ale na druhou stranu to aspoň byla vyhlídková jízda. Projeli jsme i obávanou Jahrou, což je město, no v podstatě takový „beduínov“. Stano o nich říká, že jsou tupí jak pluh. A skoro jsme se dotkli hor, kam jsme chodívali do pouště stanovat. Protože jsme tam chodívali hlavně Češi a Slováci, zcela normálně jsme tomu místu říkávali Československé údolí.

Nakonec jsme slavně dorazili do Kabdu na psí farmu. Stano nás přivítal v plné síle a zdraví, Moho (Mohamed) s ukousnutým uchem a Khaled s lahví whisky. To vše na pozadí ohlušujícího štěkotu psů. Co víc si člověk v Kuvajtu může přát, staří dobří kamarádi. Jako bych se odstěhoval včera. Na farmě ještě bylo pár dalších Kuvajťanů. A to je docela rozdíl oproti Emirátům. Tam člověk s místními skoro vůbec nepřijde do styku, kdežto v Kuvajtu jsou mnohem dosažitelnější. Snad je to tím osvobozením od Iráku, nebo prostě národní mentalitou. Tady na farmě byl i šejch, to je příslušník vládnoucí rodiny, který by se s vámi v Dubaji normálně moc nebavil.

Tady je třeba říci, jak se to má s těmi psy, protože každého asi napadne, že psi nejsou zrovna typickým zvířectvem v islámských zemích. Má se to tak, že v Kuvajtu je docela velká skupina nadšenců, kteří mají k psům docela vřelý vztah. Často bývají od policie nebo z různých ochranek, třeba i Emírovi. Někteří mají psy upřímně rádi a starají se o ně jako o děti, jiní je mají spíš jako známku statusu a jakéhosi rebelství a starají se jim o ně sluhové. Každopádně jsou ochotni, za ně platit horentní sumy a stejně tak i za jejich trénink, v kterém je Stano opravdový machr.

Tak jsme se všema klábosili, vzpomínali, plánovali a pak přišel oběd. Jako za mlada, chtělo by se říct. V divaniji (divanija je taková místnost, která je vyloženě zařízená k poflakování se – prostě samý divan) se natáhl na podlahu igelitový ubrus a na něj se postavily mísy s rýží a masem (kuřecím a jehněčím). Prostě typický kuvajtský mačbůs. Jednoduché, ale chutné. Nikdo si na nic nehraje. Sedí se na podlaze a jí se rukama. Teda pokud to člověk umí. My amatéři jsme museli chtě nechtě používat příbor.

Zbytek dne jsme strávili grilováním a povídáním a povídáním. Nutno říci, že v Kuvajtu dovede být fakt zima. I v té divaniji jsem měl na sobě několi vrstev a furt to bylo málo. Vítr z Iráku prostě dovede být krutý. Večer se pak ze všech koutů rozezněli ohňostroje a všude lítaly rakety. Ovšem ty naštěstí nelítaly z nedalekého Iráku, ale z okolních farem. Ten večer měl zrovna narozeniny sám prorok Mohamed a tak se slavilo. Ohňostroje utichly a Juraj s Fereště během večera odjeli domů, my zůstali spát na farmě. Po dlouhé době ticho a mír. Žádné troubení a řvaní motorů jako v Dubaji.

Ráno jsme vyrazili zase do města. Cestou zpět jsme se stavili v Sulaibikhatu, kterému jsem přezdíval „parkoviště velbloudů“. Tady si Kuvajťani z města nechávají svoje velbloudy a hromady různého harampádí. No, prostě opět pěkný bordýlek. Takový surealistický. Něco jako Mad Max. Oblaka zvířeného prachu a písku, mezi tím náklaďáky, pick-upy, stáda velbloudů, stany, satelitní antnény a pokuřující beduíni vysedávající na starých kanapatech u cesty.

A odtud hned pěkně do thajské restaurace v centru Kuwait City. O ní se mě stále zdá a ta mě chybí, ať jsem kde jsem. Mají tam tak dobrou Tom-Yum-Goong polévku, jakou jsem nikdy nikde nejedl, včetně Thajska. Je to taková skoro „díra ve zdi“, jak se říká tomuto typu restaurací. Chodívávali jsem sem dřív skoro každý víkend. A zde musím říct, že jsem rád, že určité věci se prostě nemění. Tady je to stejně tak dobré, jako to vždy bývalo. Ta polévka má takové grády, že kocovinu vyléčí ještě líp než pořádná česnečka.

Tak to byl takový předkrm. Na hlavní jídlo jsme vyrazili na kuvajtský trh Souq Mubarakia. V podstatě ještě dost autentický arabský trh, kde se dá koupit úplně všechno. A uprostřed toho všeho přímo pečou úplně čerstvý iránský chleba a dělají ty nejlepší kebaby na světě. Má to ještě takovou tu autentickou atmosféru. Protože se ví, že tady nejlíp vaří, chodí sem spousta místních Kuvajťanů. Teď v zimě jsou jejich diš-daši (jinak bílé košile) z těžší tmavé látky a přes to ještě vestička a nezbytný šátek – bílý nebo červený (guttra) a přes něj černý agal (tlustý látkový kruh kolem hlavy), který drží guttru na hlavě. Jejich manželky mají klasické černé abáji. Některé s úplně zakrytým obličejem, kdy si jen odsudnou černou látku, když si dávají sousto jídla do pusy, jiným je vidět do obličeje. Občas se tu mihne i turista, ale těch je tu fakt pomálu.  Zbytek je pak malý Babylon – Indové a Pákistánci, Iráčani a Iránci, Afgánci, Egypťané a Palestinci, Bengálci, Filipínci a bůh ví, odkud všichni ještě můžou být.

S plnými břichy nám ještě zbyl čas na krátkou procházku po trhu a pak už zpět na letiště. Uteklo to jako voda. Rozloučili jsme se s Stanem, Jurajem a Fereště, slíbili si na brzkou viděnou a z Kuwait International Airport chytili letadlo AirArabia zpět do Sharji. A pak taxíkem do Dubai Mariny. Byl to fajn vikend.

AUTOR: Pavel Jirát